Zelená od závisti: Moje bitva s otčímovou zaujatostí na sestřině svatbě

„Proč já nikdy nejsem dost dobrá?“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem stála v rohu sálu, kde se právě konala svatba mé mladší sestry Kláry. Všude kolem mě se smáli, tančili a slavili, ale já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá hořkost. Otčím – kterého jsem celý život nazývala tátou – právě před všemi hosty pronesl do mikrofonu dojemný proslov o tom, jak je Klára jeho slunce, jeho pýcha, jeho všechno. Ani jednou nezmínil mě. Ani jednou se na mě nepodíval.

Vzpomínám si, jak jsem jako malá seděla u kuchyňského stolu a poslouchala mámu, jak mi šeptá: „Tonda tě má rád, i když není tvůj pravý táta.“ Tehdy jsem tomu nerozuměla. Pro mě byl Tonda vždycky táta – ten, kdo mě učil jezdit na kole, kdo mi četl pohádky před spaním. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem cítila, že mezi mnou a Klárou je rozdíl. Klára byla jeho vlastní dcera. Já byla ta „přijatá“.

„Lucko, pojď si zatancovat!“ zavolala na mě Klára z parketu a mávala na mě s úsměvem. V tu chvíli jsem jí záviděla všechno – její šaty, její štěstí, jejího otce. Přinutila jsem se usmát a šla k ní. „Jsi dneska nádherná,“ zašeptala jsem jí do ucha. „Děkuju, ségra,“ odpověděla a pevně mě objala. V jejím objetí jsem cítila lásku, ale zároveň i propast, která mezi námi byla.

Po tanci jsem se šla nadechnout na terasu. Tam už stál Tonda a kouřil cigaretu. „Tati…“ začala jsem nejistě. Otočil se ke mně a usmál se tím svým unaveným úsměvem. „Co je, Lucko?“ zeptal se.

„Chtěla jsem ti jen říct… že ti přeju, aby byla Klára šťastná,“ řekla jsem a doufala, že v jeho očích zahlédnu aspoň záblesk uznání nebo vděku. Místo toho jen přikývl a zadíval se zpět do tmy.

V tu chvíli mi došlo, že nikdy nebudu jeho slunce. Nikdy nebudu ta, kterou bude vychvalovat před ostatními. Vždycky budu ta druhá.

Když jsem se vrátila dovnitř, máma mě zastavila u dveří. „Lucko, co se děje? Jsi nějaká bledá.“

„Nic mi není,“ zalhala jsem a snažila se potlačit slzy. Ale máma mě znala moc dobře. „Je to kvůli Tondovi?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem. „Proč mě nikdy neměl rád tak jako Kláru?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil.

Máma mě objala a zašeptala: „On tě má rád po svém. Ale někdy lidé neumí dávat lásku stejně všem.“

Celý večer jsem pak seděla u stolu a pozorovala, jak Tonda objímá Kláru, jak jí utírá slzy dojetí, jak jí šeptá něco do ucha a ona se směje. Mně nikdy nic takového neřekl.

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle z dětství – když Klára dostala nové kolo a já jen staré po ní; když Klára mohla jet na tábor a já musela zůstat doma; když Klára dostala od Tondy k osmnáctinám zlatý řetízek a já jen knížku s věnováním. Vždycky byl rozdíl.

Po půlnoci za mnou přišel bratránek Petr. „Hele, Lucko, co je? Jsi nějaká smutná.“

„To nic,“ pokrčila jsem rameny.

„Kvůli Tondovi? Všiml jsem si…“

„Jo,“ přiznala jsem tiše.

Petr si povzdechl: „Víš, já to mám doma podobně. Táta vždycky upřednostňuje ségru. Ale víš co? My jsme silnější právě proto.“

Jeho slova mi trochu pomohla. Ale stejně jsem cítila v srdci díru.

Když svatba skončila a já se vrátila domů do svého malého bytu v Nuslích, sedla jsem si na postel a rozplakala se. Bylo mi skoro třicet a pořád jsem toužila po uznání od člověka, který mě nikdy úplně nepřijal.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Kláry: „Děkuju za všechno, ségra! Bez tebe bych to nezvládla.“

Odpověděla jsem jí: „Jsem ráda, že jsi šťastná.“ A myslela to upřímně.

Ale v hlavě mi pořád zněla otázka: Proč někteří rodiče neumí milovat všechny své děti stejně? A proč i dospělí lidé pořád touží po lásce těch, kteří jim ji neumí dát?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil. Možná je nás víc… Jak jste to měli vy? Máte taky pocit, že jste někdy byli ti druzí?