„Nejsi má máma, jsi cizí. Sbohem. Zapomeň, kde bydlím,“ řekla frustrovaná dcera

Viktorie byla vždycky veselé a živé dítě, její smích naplňoval místnosti malebného domu její babičky Gabriely na okraji malého města v Čechách. Gabriela, s jejími teplými očima a nekonečným pokladem příběhů, nebyla pro Viktorii jen babičkou; byla útočištěm.

Natálie, Viktoriina matka, našla novou lásku s Janem, vdovcem se synem, Bobem. Když se Natálie rozhodla za Jana provdat, znamenalo to nejen nového manžela, ale také stěhování do jeho domu v rušném předměstí, daleko od klidného života, na který byla Viktorie zvyklá.

Přechod pro Viktorii nebyl vůbec hladký. Bob, který byl o několik let starší, nesdílel její tichou lásku ke knihám ani vášeň pro kreslení. Byl hlučný a často zaneprázdněný se svými přáteli, což Viktorii přivedlo k pocitu větší izolace než kdy předtím. Jan, ačkoli byl laskavý, byl pro ni cizincem, jeho pokusy o sbližování prostřednictvím sportu a víkendových grilovaček působily nuceně a cizí.

Jak měsíce přecházely v rok, stěny Janova domu se Viktorii zdály čím dál tím více dusivé. Chyběly jí odpoledne strávené pečením sušenek s Gabrielou nebo večery posloucháním příběhů z mládí její babičky. Každá návštěva u Gabriely byla bolestivou připomínkou ztraceného života.

Jedno zvláště tíživé podzimní večer, kdy listí chaoticky tancovalo ve větru, vypukla hádka. Natálie, stresovaná z práce a neustálého balancování mezi dcerou a novou rodinou, ztratila nervy. Viktorie vyjádřila svou nespokojenost, touhu vrátit se k životu s Gabrielou, a v momentě horké frustrace Natálie zvolala: „Ona není tvá máma, Viktorie! Já jsem!“

Slova bolela a Viktorie, se slzami stékajícími po tváři, odpověděla: „Nejsi má máma, jsi cizí. Sbohem. Zapomeň, kde bydlím!“ Slova se ozvěnou nesla domem, následovalo mrazivé ticho. Tu noc si Viktorie sbalila malý batoh a pod pláštěm tmy se vydala na jediné místo, které pro ni cítilo jako domov – k Gabrielině domu.

Gabriela byla šokovaná, ale vzala Viktorii do náruče, nabídla útěchu, kterou tak zoufale potřebovala. Mír však byl krátkodobý. Natálie, když si uvědomila Viktoriino zmizení, byla zoufalá. Zavolala policii a ráno byli u Gabrielina prahu policisté, kteří vysvětlili, že Viktorie se musí vrátit domů.

Shledání bylo chladné. Viktorie se stáhla do sebe, její interakce s Natálií a Janem byly minimální a napjaté. Dům už pro ni nebyl domovem, ale vězením, z něhož její duch uletěl.

Měsíce plynuly a vzdálenost rostla. Konverzace byly pouhé výměny nezbytností. Viktoriiny návštěvy u Gabriely byly méně časté, monitorované a časově omezené. Veselá dívka, která kdysi naplňovala místnosti radostí, již nebyla, nahrazena stínem svého bývalého já, který se dál uchyloval do samoty.

Konečný rozchod přišel tiše. Jakmile Viktorie dosáhla osmnácti let, odstěhovala se, zanechala pouze poznámku, která říkala: „Potřebuji najít své štěstí. Prosím, respektujte můj prostor.“ Natálie, se zlomeným srdcem, ale uvědomující si své chyby příliš pozdě, mohla jen sledovat, jak její dcera mizí z jejího života, možná navždy.

Nakonec byl dům tišší a ačkoli Jan a Natálie zůstali spolu, prázdnota po Viktoriině odchodu byla stálou, nevyslovenou připomínkou toho, co bylo ztraceno.