Mezi dvěma světy: Příběh nevlastní matky v české rodině

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem na Petra, když za ním zapadly dveře dětského pokoje. Jeho dcera Tereza a syn Matěj právě poprvé rozbalovali kufry v našem bytě v Modřanech. Všude kolem se povalovaly jejich věci, cizí vůně se mísila s tou mojí, a já měla pocit, že se dusím.

Petr se na mě podíval unaveně. „Myslel jsem, že to zvládneme. Že to zvládneš.“

Zvládnu? Věděl přece, jak těžce snáším změny. Věděl o mých úzkostech, o tom, jak jsem se roky snažila najít klid po rozvodu rodičů a jak mě každá nová situace rozhazuje. Přesto je přivedl – děti z jeho prvního manželství. Najednou jsem nebyla jen jeho žena, ale i nevlastní matka. A já nevěděla, co si s tím počít.

První večer byl tichý. Tereza seděla u stolu s mobilem v ruce, Matěj si pouštěl videa na notebooku. Já jsem vařila večeři a snažila se najít správná slova. „Máte rádi svíčkovou?“ zeptala jsem se nejistě. Tereza ani nezvedla hlavu. „Máma ji dělá jinak.“

Zamrazilo mě. Byla jsem tu cizí. Vlastně jsem byla vetřelec v jejich světě, který si přinesli s sebou. Petr se snažil udržet atmosféru, ale i on byl napjatý. Večer jsme si lehli do postele zády k sobě a já cítila, jak mezi námi roste zeď.

Další dny byly ještě horší. Tereza odmítala jíst moje jídlo, Matěj se mnou skoro nemluvil. Petr byl v práci dlouho do večera a já zůstávala sama s dětmi, které mě ignorovaly nebo mi dávaly najevo, že tu nemám co dělat. Když jsem jednou našla Terezu plakat v koupelně, chtěla jsem ji obejmout, ale odstrčila mě: „Nejsi moje máma.“

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Každý večer jsem seděla na balkoně, dívala se na světla Prahy a přemýšlela, jestli to má cenu. Snažila jsem se být trpělivá, ale uvnitř mě hlodala žárlivost na Petrovu bývalou ženu – na to, že ona je pro děti pořád ta jediná máma.

Jednoho dne přišla Tereza domů dřív ze školy. Sedla si ke mně do kuchyně a chvíli mlčela. Pak řekla: „Táta říkal, že jsi hodná. Ale já nevím, jak s tebou mluvit.“

Srdce mi poskočilo nadějí. „Já taky nevím,“ přiznala jsem tiše. „Ale můžeme to zkusit.“

Začaly jsme spolu péct bábovku – její oblíbenou od babičky z Moravy. Smály jsme se, když nám těsto vyteklo z formy, a poprvé jsem měla pocit, že jsme spolu něco zvládly.

Ale Matěj zůstával uzavřený. Jednou večer jsem zaslechla jeho rozhovor s Petrem: „Proč musíme být tady? Chci zpátky k mámě.“ Petr byl zoufalý: „Snažím se, aby nám bylo dobře všem.“

Cítila jsem se jako překážka jejich štěstí. Začala jsem být na Petra protivná kvůli maličkostem – neumytému hrnku, ponožkám na zemi. On mi vyčítal chladnost k dětem. Hádky byly častější a ostřejší.

Jednou v noci jsem se rozplakala před Petrem: „Možná bych měla odejít. Neumím být ta správná žena ani matka.“

Petr mě objal: „Nechci tě ztratit. Ale musíme spolu mluvit – všichni.“

Druhý den jsme si sedli všichni ke stolu. Bylo to trapné a těžké. Řekla jsem dětem: „Vím, že nejsem vaše máma a nikdy ji nenahradím. Ale chci, abyste tu byli šťastní.“ Tereza sklopila oči a Matěj jen pokrčil rameny.

Začali jsme dělat malé kroky – společné večeře bez mobilů, výlety do Prokopského údolí, večerní filmy. Nebylo to jednoduché; někdy jsme se smáli, jindy mlčeli nebo se hádali kvůli hloupostem.

Jednoho dne mi Tereza přinesla obrázek: byli jsme na něm všichni čtyři. „To je naše rodina,“ řekla nesměle.

Rozbrečela jsem se štěstím i úlevou.

Ale pořád mám strach – co když nikdy nebudu patřit do jejich světa úplně? Co když Petr začne litovat?

Někdy si říkám: Je možné překonat minulost a vytvořit nový domov? Nebo jsou některé rány příliš hluboké? Co byste udělali vy na mém místě?