Sliby, které se rozplynuly: Jak narození našeho syna odhalilo pravdu o rodině

„To zvládnete, neboj se, pomůžeme vám se vším,“ slibovala mi maminka, když jsem jí poprvé oznámila, že čekáme s Petrem dítě. Seděla jsem tehdy u ní v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích jsem měla slzy – radost i strach. „Nebudeš na to sama,“ přidala se i sestra Jana a já jim věřila. Vždyť jsme přece rodina.

Jenže teď, o půl roku později, sedím v našem malém bytě na Žižkově, syn Honzík křičí už třetí hodinu v kuse a Petr je v práci na noční. Telefon mlčí. Maminka mi nebere telefon už druhý den a Jana mi včera napsala jen krátkou zprávu: „Promiň, mám toho moc.“

„Proč mi nikdo nepomůže?“ šeptám do ticha a cítím, jak se mi hrnou slzy do očí. Honzík má koliku, já jsem nevyspalá, unavená a zoufalá. Všichni říkali, jak to bude krásné – první úsměvy, první kroky – ale nikdo nemluvil o tom, jaké to je být na všechno sama.

Když Petr přijde ráno domů, najde mě sedět na zemi u postýlky. „Leni, co se děje?“ ptá se opatrně. „Nic… jen… už nemůžu,“ vzlykám. Petr mě obejme, ale vím, že je taky na dně. Pracuje dvanáctky, aby nás uživil, a domů chodí jen spát a jíst.

Jedno odpoledne se rozhodnu: musím si promluvit s mámou osobně. Beru Honzíka do kočárku a jedu tramvají do Modřan. Cestou si v duchu připravuju, co jí řeknu. Když otevře dveře, tváří se překvapeně. „Leni? Co tu děláš?“

„Mami, potřebuju pomoct,“ vyhrknu hned ve dveřích. „Já… já už to nezvládám.“

Maminka mě pozve dál, ale místo objetí slyším: „Víš, já teď taky nemám jednoduché období. Táta má problémy v práci a já… prostě nemám sílu.“

Sedím u stolu a cítím, jak se ve mně něco láme. „Ale slíbila jsi mi to…“ šeptám.

„Leni, každý má svoje starosti,“ řekne máma tiše a já pochopím, že tentokrát mi opravdu nepomůže.

Cestou domů přemýšlím o Janě. Vždycky jsme si byly blízké – sdílely jsme tajemství, smály se spolu i plakaly. Teď ale její zprávy přicházejí čím dál méně často. Když jí napíšu o Honzíkově horečce, odpoví až druhý den: „To mě mrzí, snad bude brzy líp.“

Začínám si připadat neviditelná. Jako bych zmizela ze světa ostatních jen proto, že mám dítě. Kamarádky se mi vyhýbají – prý mají strach z pláče nebo nevědí, co říct. Petr je pořád pryč a já zůstávám sama s myšlenkami.

Jednou večer sedíme s Petrem u stolu a on najednou řekne: „Víš, Leni… já jsem taky čekal, že nám někdo pomůže. Že aspoň tvoje máma přijde pohlídat nebo Jana přinese oběd.“

„Já vím,“ odpovídám tiše. „Ale asi jsme byli naivní.“

Začínáme se hádat častěji – kvůli maličkostem i kvůli tomu, že jsme oba vyčerpaní a zklamaní. Jednou v noci Petr bouchne dveřmi a odejde ven. Sedím u okna a sleduju prázdnou ulici pod lampou. Přemýšlím o tom, jestli jsme něco udělali špatně.

Jednoho dne potkám v parku sousedku paní Novákovou. Má už dospělé děti a vnuky. „Jak se máte?“ ptá se mile.

„Upřímně? Hrozně,“ přiznávám poprvé nahlas někomu cizímu.

Paní Nováková mě pohladí po ruce: „Nebojte se říct si o pomoc i jinde než v rodině. Někdy nás podrží lidé, od kterých to nečekáme.“

Její slova mi zní v hlavě ještě dlouho poté. Začnu chodit na setkání maminek v komunitním centru na Jiřáku. Poprvé po dlouhé době mám pocit, že někam patřím – sdílíme stejné starosti i radosti. Najednou nejsem sama.

Když pak jednou přijde Jana nečekaně na návštěvu s koláčem v ruce a omluvou na rtech, cítím smutek i úlevu zároveň.

„Promiň, Leni… byla jsem sobec,“ říká tiše.

„Já už ani nevím, co je správné,“ odpovídám upřímně.

Dnes už vím, že rodina není jen krev a sliby. Je to i odvaha říct si o pomoc jinde a nebát se přiznat slabost.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na spícího Honzíka. Přemýšlím: Proč je tak těžké být upřímní k těm nejbližším? A proč někdy největší oporu najdeme tam, kde bychom ji nikdy nehledali?