Květované šaty a slzy pod reflektory: Moje maturitní noc, která všechno změnila

„Lucie, okamžitě pojď sem!“ ozvalo se ostře přes celý sál, právě když jsem se smála s Terezou u stolu s chlebíčky. Hudba ztichla, všichni se otočili a já cítila, jak mi hoří tváře. Stála tam paní ředitelka, ruce v bok, pohled jako led. Všichni čekali, co se bude dít. „Tohle je nevhodné! Takhle na maturitní ples nemůžeš!“ ukázala na moje dlouhé květované šaty, které jsem si s mámou šila celé týdny. V tu chvíli jsem měla pocit, že se propadnu do země.

„Ale vždyť v pravidlech nebylo nic o barvě nebo vzoru šatů,“ snažila jsem se šeptem bránit, ale hlas se mi třásl. „Lucie, tohle je slavnostní událost, ne nějaký hippie festival!“ přerušila mě paní ředitelka a už mě táhla ke dveřím. Tereza za mnou jen bezmocně natáhla ruku. Všichni spolužáci mlčeli, někdo si šeptal, někdo se smál. Nikdo se mě nezastal.

Venku byla tma a zima. Sedla jsem si na obrubník parkoviště, ruce zabořené do klína, šaty se mi mačkaly pod koleny. Slzy mi stékaly po tvářích a já vytáhla mobil. „Terezo, můžeš přijít ven? Prosím…“ hlas mi selhával. „Hned jsem tam,“ odpověděla bez váhání.

Za chvíli seděla vedle mě a objala mě kolem ramen. „Tohle je fakt hnusný, Lucko. Ale víš co? Ty šaty jsou nádherný. Jsi v nich nejhezčí ze všech.“ Snažila se mě rozesmát, ale já jen brečela dál. „Proč jim to tak vadí? Proč nemůžu být prostě… já?“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky na gymplu v našem malém městě u Hradce Králové. Vždycky jsem byla trochu jiná – místo džínsů jsem nosila sukně, místo make-upu květiny ve vlasech. Učitelé mě měli za podivínku, spolužáci si ze mě dělali legraci. Jen Tereza stála vždycky při mně.

„Pojď domů,“ navrhla tiše Tereza. „Nechci domů,“ vzlykla jsem. „Máma se tolik těšila… Táta říkal, že budu nejkrásnější maturantka…“

Nakonec jsem ale neměla na výběr. Cestou domů jsme mlčely. Doma bylo ticho, rodiče čekali v obýváku s foťákem v ruce a úsměvem na tváři. Když mě viděli uplakanou, úsměv jim zmrzl na rtech.

„Co se stalo?“ zeptala se máma a už mě objímala. „Vyhodili mě… kvůli šatům… prý nejsou vhodné…“ Máma ztuhla a pak ji rozhořčení rozplakalo stejně jako mě. Táta sevřel pěsti: „To snad není možný! Kvůli šatům?!“

Celou noc jsme nespali. Máma psala e-maily ředitelce i třídní učitelce, táta chtěl volat do novin. Já jen ležela v posteli a přemýšlela, jestli má cenu být jiná, když to všem tak vadí.

Ráno přišla SMS od Terezy: „Celá třída o tom mluví. Někteří říkají, že to bylo přehnaný.“

Ve škole to bylo peklo. Někteří spolužáci se mi vyhýbali, jiní si šeptali za zády: „To je ta s těma šatama.“ Na chodbě jsem zaslechla: „Aspoň je vidět, že pravidla platí pro všechny.“ Ale našli se i tací, co mi napsali zprávu: „Byla jsi statečná.“

Doma jsme o tom mluvili každý večer. Máma mi říkala: „Lucie, nikdy se nestyď za to, kým jsi.“ Táta navrhoval, že uspořádáme vlastní oslavu maturity doma na zahradě – s lampiony a květinami všude kolem.

A tak jsme to udělali. Pozvali jsme pár přátel, Tereza přišla v květovaných šatech taky. Smáli jsme se, tančili pod hvězdami a já poprvé za dlouhou dobu cítila radost.

Ale stejně ve mně zůstala hořkost. Proč je v malých městech tak těžké být jiný? Proč lidé radši soudí podle vzhledu než podle srdce?

Dnes už vím, že ta noc mě změnila navždy. Naučila mě postavit se za sebe i za ostatní, kteří jsou jiní. A taky mi ukázala, že rodina a opravdoví přátelé jsou důležitější než uznání od těch, kteří nás nikdy nepochopí.

Možná bych měla být vděčná za tu zkušenost – ale někdy si pořád kladu otázku: Kolik dalších Lucií musí ještě proplakat noc jen proto, že mají odvahu být samy sebou? Co byste udělali vy na mém místě?