Když se máma nevzdává: Svatební den, na který nikdy nezapomenu

„Tohle nemyslíš vážně, Lucie!“ ozvalo se najednou z první řady, právě když jsem s rozechvělým hlasem začínala své svatební sliby. Všichni hosté ztuhli. Otočila jsem se a spatřila paní Hanu, Petrovu matku, jak vstává ze židle a kráčí přímo ke mně. Její oči byly plné slz i vzteku. „Tohle není správné! Petr si zaslouží lepší ženu!“ vykřikla a sálem se rozlehlo ticho, které by se dalo krájet.

Moje maminka se pokusila vstát, ale táta ji chytil za ruku. Petr stál vedle mě jako opařený, neschopen slova. Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku a ruce se mi třesou. „Paní Hano, prosím vás…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila: „Ne! Já to nemůžu dovolit! Ty nejsi ta pravá pro mého syna!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všichni hosté – tety, strýcové, kamarádi ze školy i kolegové z práce – na mě upírali pohledy plné soucitu i zvědavosti. Slyšela jsem šepot: „To je trapas…“ „Chudák Lucie…“

Petr konečně promluvil: „Mami, prosím tě, nech toho! Miluju Lucii a chci si ji vzít.“ Ale jeho hlas zněl slabě. Hana se k němu otočila: „Petře, vždyť ona ti jen ublíží! Podívej se na ni! Ani nevíš, co všechno skrývá!“

V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně něco prasklo. Už roky jsem snášela její poznámky o tom, že nejsem dost dobrá – že pocházím z obyčejné rodiny z Kladna, že moje máma je prodavačka a táta elektrikář. Hana byla vždycky přesvědčená, že její syn si zaslouží někoho lepšího – právničku nebo doktorku, ne obyčejnou učitelku češtiny.

„Paní Hano,“ řekla jsem nahlas a cítila, jak se mi třese hlas, „miluju vašeho syna a nikdy bych mu neublížila. Ale dnes je náš den. Prosím vás, nechte nás být šťastní.“

Hana se rozplakala. „Já jen nechci, aby dopadl jako jeho otec! Ten taky věřil špatné ženě a podívej se, jak skončil!“

V tu chvíli se ozval Petrův strýc Milan: „Hano, už toho nech! Nech kluka žít jeho život!“ Ale Hana byla neoblomná.

Obřad byl přerušen. Oddávající nevěděl, co má dělat. Hosté začali nervózně postávat a šeptat si mezi sebou. Moje maminka přišla ke mně a objala mě: „Neboj se, Luci, všechno dobře dopadne.“ Ale já jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Petr mě vzal za ruku a odvedl mě stranou do malé místnosti vedle sálu. „Promiň mi to… Já nevím, co mám dělat,“ šeptal zoufale. „Miluju tě, ale máma…“

„Péťo,“ řekla jsem tiše, „musíš si vybrat. Buď budeme rodina my dva, nebo budeš pořád žít podle mámy.“

Venku jsme slyšeli zvýšené hlasy. Hana odmítala odejít a trvala na tom, že svatba nesmí pokračovat. Moje svědkyně Jana přišla za námi: „Luci, chceš to ještě zkusit? Nebo to radši zrušíme?“

Seděla jsem tam v bílých šatech, které jsme s mámou vybíraly celé měsíce. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Petrem plánovali společný život – malý byt v Holešovicích, letní dovolenou v Chorvatsku, děti… A teď to všechno viselo na vlásku.

Petr se rozplakal. Nikdy předtím jsem ho neviděla brečet. „Já tě nechci ztratit,“ šeptal.

„Tak pojďme ven a dokončíme to,“ řekla jsem rozhodně.

Vrátili jsme se do sálu. Hana stála u dveří a blokovala cestu. „Petře! Jestli to uděláš, už nejsi můj syn!“ vykřikla.

Petr se na ni podíval a poprvé v životě jí řekl: „Mami, promiň. Ale já si Lucii vezmu.“

Oddávající rychle dokončil obřad. Nikdo netleskal. Všichni byli v šoku.

Po obřadu Hana odešla bez slova. Petr byl zlomený. Na hostině panovalo napjaté ticho. Moje rodina se snažila zachránit situaci vtipy a tancem, ale bylo jasné, že nic už nebude jako dřív.

Dnes je to rok od svatby. S Hanou jsme nemluvili od toho dne. Petr je smutný a často přemýšlí, jestli udělal správně. Já se snažím být silná kvůli nám oběma.

Někdy v noci přemýšlím: Může láska opravdu přežít všechno? Nebo jsou některé rány příliš hluboké? Co byste udělali vy na mém místě?