Opuštěná kvůli barvě kůže: Dopis, který změnil celý můj život
„Proč jsi tak tmavá, Lucie? Vždyť tvoje sestra má úplně jinou barvu pleti!“ slyšela jsem znovu a znovu od spolužáků na základní škole v Plzni. Vždycky jsem se snažila neplakat před nimi, ale doma jsem se zavírala v koupelně a tiše brečela. Moje adoptivní máma Jana mě vždycky objala a říkala: „Jsi naše holčička, na ničem jiném nezáleží.“ Ale já věděla, že záleží. Lidé si všímají. Lidé soudí.
Jednoho deštivého odpoledne, když mi bylo patnáct, jsem hledala staré fotky na půdě. Chtěla jsem najít něco, co by mi připomnělo šťastnější časy, kdy jsem ještě věřila, že všechno je v pořádku. Místo toho jsem narazila na krabici s mým jménem. Uvnitř byla stará deka, malý plyšový medvídek a dopis. Dopis byl adresován „Moje milovaná Lucie“ a byl napsán roztřeseným rukopisem.
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Otevřela jsem obálku a začala číst:
„Moje drahá Lucinko,
vím, že mě možná nikdy nebudeš chtít poznat. Ale musím ti říct pravdu. Když ses narodila, byla jsi krásná – měla jsi tmavou pleť po svém otci. Tvůj dědeček mě donutil tě opustit. Říkal, že v naší rodině pro dítě s jinou barvou kůže není místo. Byla jsem mladá a slabá. Odpusť mi, prosím…“
Slova se mi rozmazávala před očima. Najednou mi všechno dávalo smysl – pohledy sousedů, šeptání na ulici, tiché poznámky ve škole. Nebyla jsem „jen adoptovaná“. Byla jsem někým, koho vlastní krev odmítla kvůli tomu, jak vypadá.
Když jsem večer seděla u stolu s mámou Janou a tátou Petrem, nemohla jsem to v sobě dusit. „Našla jsem dopis od své biologické matky,“ řekla jsem tiše. Máma zbledla a táta se zamračil.
„Lucie… chtěli jsme ti to říct, až budeš starší,“ začala máma opatrně.
„Takže je to pravda? Opravdu mě moje vlastní rodina nechtěla?“
Táta si povzdechl: „Tvá matka tě milovala, ale její rodina… byli tvrdí lidé. Nechápali, že na barvě kůže nezáleží.“
„Ale záleží!“ vykřikla jsem. „Celý život se cítím jako cizinec! Proč jste mi to neřekli dřív?“
Máma se rozplakala: „Chtěli jsme tě chránit. Mysleli jsme, že když ti dáme lásku, nebudeš potřebovat znát tu bolestnou pravdu.“
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o své biologické matce – jak asi vypadá? Je ještě naživu? Má mě ráda? A co můj otec? Kdo vlastně jsem?
Dny plynuly a já se uzavřela do sebe. Ve škole jsem byla ještě víc terčem posměchu. „Hele, černoušku, kde máš banán?“ slyšela jsem od kluků z vedlejší třídy. Učitelka to slyšela, ale jen pokrčila rameny. Nikdo se mě nezastal.
Jednoho dne jsem to už nevydržela a utekla ze školy domů. Máma mě našla sedět na schodech před domem, celou promočenou od deště.
„Lucinko,“ sedla si ke mně a objala mě, „vím, že je to těžké. Ale nejsi sama.“
„Proč mě lidi nenávidí jen kvůli tomu, jak vypadám?“ zašeptala jsem.
Máma mlčela. Jen mě držela a hladila po vlasech.
Začala jsem pátrat po své biologické matce. Psala jsem dopisy na matriku, hledala na internetu podle jména z dopisu – Eva Novotná. Po měsících pátrání mi přišel dopis zpět.
„Milá Lucie,
jsem tvoje maminka Eva. Každý den lituji toho, co se stalo. Tvůj dědeček už nežije a já bych tě moc ráda poznala…“
Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň. Co když mě zase odmítne? Co když zjistím něco ještě horšího?
Domluvily jsme si setkání v malé kavárně v centru Plzně. Když jsem ji uviděla – drobnou ženu s tmavými vlasy a smutnýma očima – poznala jsem ji okamžitě.
„Lucinko…“ zašeptala a rozplakala se.
Seděly jsme spolu celé hodiny. Vyprávěla mi o svém dětství, o tom, jak ji její otec nutil vzdát se mě. O mém biologickém otci – byl studentem z Afriky na výměnném pobytu v Praze. Nikdy ho už neviděla.
„Chtěla bych ti to všechno vynahradit,“ řekla Eva tiše.
Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem vztek i lásku zároveň. Bylo to nespravedlivé – tolik let bolesti jen kvůli předsudkům.
Doma mě čekal další konflikt s mámou Janou.
„Lucie, bojím se, že nás opustíš,“ přiznala se mi jednou večer.
„Nikdy vás neopustím,“ objala jsem ji pevně. „Jste moje rodina stejně jako Eva.“
Začala jsem chodit na terapie a pomalu přijímala svou identitu – Češka s tmavou pletí, dítě dvou světů. Naučila jsem se být hrdá na to, kým jsem.
Ale pořád si kladu otázku: Proč musí být barva kůže důvodem k nenávisti? Kdy už se naše společnost naučí přijímat lidi takové, jací jsou?
Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit rodině, která vás odmítla kvůli předsudkům?