Kam jsi odešla? Příběh rodiny, tajemství a znovuzrození v Brně

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zasyčela jsem do telefonu, zatímco mi ruce drkotaly tak, že jsem málem rozlila kávu na starý ubrus po babičce. Sestřenice Jana na druhém konci linky mlčela. V tom tichu jsem slyšela ozvěnu všech těch let, kdy jsme si lhaly do očí a předstíraly, že jsme normální rodina. „Myslela jsem, že to víš,“ zašeptala nakonec. V tu chvíli jsem věděla, že se něco zlomilo.

Bylo to přesně rok poté, co jsem se přestěhovala do Brna za Petrem. Všichni mi říkali, jak je Brno krásné město, jak si tam najdu nové přátele a začnu nový život. Jenže nikdo mě nevaroval, jak těžké je žít pod jednou střechou s tchyní a tchánem, kteří mají na všechno názor a nikdy se neptají, jak se cítím. Petr byl zpočátku oporou, ale čím víc času trávil v práci, tím víc jsem byla sama mezi cizími lidmi.

Pamatuju si první hádku s jeho matkou. „Takhle se u nás brambory neloupou,“ řekla mi jednou odpoledne, když jsem se snažila připravit večeři. „U nás doma jsme to dělali jinak,“ odpověděla jsem tiše. „Ale teď jsi u nás,“ odsekla a odešla z kuchyně. Ten den jsem poprvé pocítila, jaké to je být někde cizí.

Petr přišel domů pozdě a já seděla v kuchyni s hlavou v dlaních. „Co se stalo?“ zeptal se. „Nic,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem být ta, co si stěžuje. Jenže těch „nic“ bylo čím dál víc.

Telefonát od Jany přišel v nejhorší možnou chvíli. Právě jsem se hádala s Petrem o tom, jestli pojedeme na víkend k jeho rodičům na chalupu, nebo jestli konečně navštívíme moji mámu do Olomouce. „Vždyť jsme tam byli naposledy na Vánoce,“ řekl Petr otráveně. „A u tvých rodičů jsme každý druhý týden!“ vybuchla jsem. V tu chvíli zazvonil telefon.

„Ahoj, tady Jana…“ začala opatrně. Její hlas byl nejistý, jako by čekala, že ji odmítnu. „Potřebuju s tebou mluvit. O tvojí mámě.“

Zamrazilo mě. Máma byla vždycky záhadná postava v našem životě. Nikdy nám neřekla pravdu o tom, proč odešla od táty, proč jsme musely začít znovu v Olomouci a proč se už nikdy nevrátila do rodného domu v Prostějově.

S Janou jsme se sešly v malé kavárně na Cejlu. Seděla tam už předem, nervózně míchala kávu a dívala se z okna. „Víš… tvoje máma… ona nebyla jenom tvoje máma,“ začala opatrně. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla.

Jana se nadechla: „Ona měla ještě jedno dítě. Kluka. Nikdo o něm nesměl vědět.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Všechny ty roky mlčení, všechny ty pohledy mezi mámou a babičkou… Najednou mi to dávalo smysl.

„Proč mi to nikdo neřekl?“ zašeptala jsem.

„Bála se, že tě ztratí,“ odpověděla Jana tiše.

Celé dny jsem pak chodila po Brně jako tělo bez duše. Petr si všiml, že nejsem ve své kůži. „Co se děje?“ ptal se večer v posteli. „Nic,“ odpověděla jsem zase.

Ale tentokrát už to nešlo vydržet. Jednoho večera jsem bouchla dveřmi od ložnice a šla spát na gauč do obýváku. Petr za mnou přišel až ráno. „Takhle to dál nejde,“ řekl unaveně.

„Já už nevím, kdo jsem,“ vyhrkla jsem a rozplakala se.

Petr mě objal a poprvé po dlouhé době jsme spolu opravdu mluvili. Řekla jsem mu všechno – o mámě, o Janě, o tom druhém dítěti i o tom, jak se cítím sama mezi jeho rodiči.

„Musíme něco změnit,“ řekl Petr pevně.

Začali jsme hledat vlastní byt. Nebylo to jednoduché – ceny v Brně jsou šílené a já měla jen poloviční úvazek v knihovně. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Jednoho dne mi přišel dopis od mámy. Psala mi o svých chybách, o tom, jak ji mrzí všechno, co mi nikdy neřekla. Přiznala mi pravdu o mém nevlastním bratrovi – prý žije někde v Praze a ona s ním není v kontaktu.

Seděla jsem u okna našeho nového bytu a dívala se na šedivé brněnské střechy. Petr vařil večeři a já poprvé po letech cítila klid.

Ale otázky zůstaly: Můžeme někdy opravdu znát pravdu o své rodině? A kolik tajemství ještě čeká na odhalení?

Co byste udělali vy? Odpustili byste své matce? Nebo byste hledali bratra za každou cenu?