Jako figurka na šachovnici: Můj život v rukou rodičů

„Proč jsi zase dostal jen dvojku z matematiky, Tomáši? Víš, jak je to pro nás důležité!“ křičela na mě máma, zatímco táta seděl u stolu a mlčky mě pozoroval. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Bylo mi dvanáct a už tehdy jsem věděl, že nikdy nebudu dost dobrý. Ne pro ně.

Každý den byl jako opakující se noční můra. Ráno jsem vstával s úzkostí v žaludku, protože jsem nikdy nevěděl, co mě čeká. Máma byla učitelka češtiny na základce v našem malém městě u Hradce Králové a táta pracoval jako právník. Oba měli jasnou představu o tom, jaký by měl být jejich syn: premiant, sportovec, kluk s jasnou budoucností na právnické fakultě. Jenže já jsem chtěl malovat. Miloval jsem barvy, štětce a vůni temperových barev, která mi připomínala svobodu.

Jednou jsem sebral odvahu a ukázal jim svůj obraz – portrét naší rodiny. Máma se na něj podívala a ironicky se usmála: „To je hezké, ale z toho se nenajíš.“ Táta jen pokrčil rameny: „Umění je pro snílky, Tomáši. Ty budeš právník.“ V tu chvíli jsem pochopil, že moje sny jsou pro ně jen zbytečný balast.

Celé dospívání jsem žil v jejich stínu. Na gymnáziu jsem se snažil být neviditelný – žádné průšvihy, žádné výstřelky. Jenže uvnitř mě to vřelo. Každý den jsem si vymýšlel výmluvy, proč nemůžu jít na trénink basketbalu, který mě nebavil, nebo proč nemám chuť učit se na olympiádu z matematiky. Moje opravdové já se dusilo pod nánosem cizích očekávání.

Když jsem maturoval s vyznamenáním, rodiče byli pyšní. Já ale cítil jen prázdnotu. Přihlášku na práva jsem podal jen proto, že to ode mě čekali. První semestr na Karlově univerzitě byl peklo. Seděl jsem v přeplněné posluchárně a poslouchal přednášky o právní teorii, zatímco moje mysl bloudila někde mezi barvami a tvary. Večer jsem kreslil do sešitu místo poznámek karikatury profesorů.

Jednoho dne jsem potkal Kláru. Byla studentkou výtvarné výchovy a její smích byl nakažlivý. Povídali jsme si celé hodiny o umění, snech a o tom, jak těžké je žít podle sebe. „Proč jim prostě neřekneš pravdu?“ zeptala se mě jednou večer na koleji. „Protože by mě přestali milovat,“ odpověděl jsem tiše.

Klára byla první člověk, který mě opravdu viděl. Povzbuzovala mě, abych šel na vernisáž svých obrazů do malé galerie v Žižkově. Když jsem tam stál před svými díly a slyšel cizí lidi říkat, jak jsou krásná a silná, poprvé v životě jsem pocítil hrdost.

Jenže doma to bylo jiné. Když jsem rodičům řekl, že chci přestoupit na Akademii výtvarných umění, máma začala plakat: „Zklamal jsi nás! Tolik jsme do tebe investovali!“ Táta byl chladný jako led: „Jestli to uděláš, už nám nechoď na oči.“

Byl to nejhorší den mého života. Odešel jsem z domova s jedním kufrem a pár stovkami v kapse. Klára mi nabídla azyl u sebe na bytě. První týdny byly těžké – neměl jsem peníze ani jistotu, že to zvládnu. Ale poprvé v životě jsem byl svobodný.

Na Akademii jsem potkal lidi jako já – ztracené duše hledající smysl života v barvách a tvarech. Začal jsem vystavovat své obrazy po kavárnách a malých galeriích. Pomalu si mě začali všímat i větší sběratelé.

Rodiče se mnou dlouho nemluvili. Každé Vánoce jsem doufal v smíření, ale místo toho přišel jen chladný e-mail: „Doufáme, že jsi spokojený.“ Bolelo to víc než jakýkoli křik nebo výčitky.

Letos mi bude třicet. Mám za sebou několik úspěšných výstav a žiju s Klárou v malém bytě na Letné. Občas si říkám, jestli stálo za to ztratit rodinu kvůli svým snům. Ale když stojím před plátnem a cítím tu známou vůni barev, vím, že bych to udělal znovu.

Někdy večer přemýšlím: Je možné někdy odpustit rodičům, kteří nás celý život formovali podle svých představ? A dokážeme vůbec někdy opravdu žít svůj vlastní život? Co byste udělali vy na mém místě?