„Proč si myslíš, že jen proto, že jsem v důchodu, musím hlídat tvoje děti?“: Babička dává přednost randění před hlídáním

Sabina seděla na okraji opotřebovaného gauče v obývacím pokoji své matky, nervózně si kroutila lem trička. Její oči těkaly po místnosti, vnímala známý, ale mírně zastaralý dekor. Zhluboka se nadechla a konečně promluvila, její hlas se mírně třásl.

„Mami, můžeme u tebe chvíli zůstat s dětmi?“ zeptala se, její tón byl směsicí zoufalství a naděje.

Hana, její matka, se na ni ani neobtěžovala podívat. Byla zaneprázdněná zkoumáním svého odrazu v zrcadle, nanášela si na obličej velké množství krému proti stárnutí. Jemně si poplácala bradu, aby se krém rovnoměrně rozetřel.

„A proč byste měli zůstat u mě?“ odpověděla Hana, její hlas byl chladný a odtažitý.

Sabinina tvář se zkřivila, její výraz se změnil, jako by spolkla celý citron. „Protože nemáme kam jinam jít, mami. Erik přišel o práci a nemůžeme si dovolit nájem. Potřebujeme jen místo, kde bychom mohli zůstat, dokud se z toho nedostaneme.“

Hana se konečně otočila k dceři, její oči se zúžily. „Sabino, jsem v důchodu. Celý život jsem pracovala a vychovávala tě. Teď je čas, abych si užívala života. Mám plány, rande a společenské akce. Nemůžu jen tak všechno zahodit a hlídat tvoje děti.“

Sabině se oči zalily slzami. „Ale mami, jsou to tvoje vnoučata. Nechceš s nimi trávit čas?“

Hana si povzdechla, její výraz se mírně změkčil. „Samozřejmě, že je miluji. Ale také miluji svou svobodu. Zasloužila jsem si ji. Musíš to vyřešit sama.“

Sabina cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík, její srdce klesalo. Doufala, že její matka bude více chápavá, více ochotná pomoci. Ale bylo jasné, že Hana měla jiné priority.

Dny se změnily v týdny a Sabina s Erikem bojovali, aby vyšli s penězi. Přestěhovali se do malého, stísněného bytu v méně ideální čtvrti. Děti, Jana a Lukáš, se musely přizpůsobit nové škole a novému prostředí. Bylo to těžké, ale zvládli to.

Hana si na druhou stranu užívala svou nově nabytou svobodu. Chodila na rande, účastnila se společenských akcí a dokonce začala malovat. Cítila osvobození, které nezažila už léta.

Jednoho večera, když se Hana chystala na rande, dostala telefonát od Sabiny. Na chvíli zaváhala, než odpověděla.

„Mami, jen jsem ti chtěla říct, že jsme v pořádku,“ řekla Sabina, její hlas byl unavený, ale odhodlaný. „Bylo to těžké, ale zvládáme to.“

Hana pocítila záchvěv viny, ale rychle ho potlačila. „Jsem ráda, že to slyším, Sabino. Opravdu jsem.“

Sabina na chvíli zmlkla, její hlas se mírně zlomil. „Jen si přeji, aby to bylo jinak, mami. Přeji si, abys tu pro nás byla.“

Hana nevěděla, jak odpovědět. Cítila směsici emocí, ale nemohla se přimět změnit své způsoby. Udělala své rozhodnutí a musela s ním žít.

Jak měsíce plynuly, vzdálenost mezi Sabinou a Hanou se zvětšovala. Mluvily spolu méně často a když už, jejich rozhovory byly krátké a napjaté. Sabina se soustředila na svou rodinu, odhodlaná zajistit lepší život pro své děti. Hana si nadále užívala důchodu, ale vždy tu byla přetrvávající pocit lítosti.

Na konci musely obě ženy přijmout svá rozhodnutí. Sabina se naučila spoléhat na sebe a svého manžela, nacházejíc sílu v jejich odolnosti. Hana, navzdory své nově nabyté svobodě, nemohla setřást pocit, že ztratila něco cenného.