Polévka místo dezertu: Příběh o laskavosti, která zahřeje víc než oběd
„Proč zase nosíš něco té staré Novotné? Vždyť má děti, ať se o ni postarají samy!“ slyšel jsem za zády hlas své ženy Jitky, když jsem v kuchyni naléval horkou bramboračku do termosky. Venku už padal sníh a v paneláku na sídlišti bylo ticho, které umí být v zimě až děsivé. V tu chvíli jsem si připadal jako zloděj – ne proto, že bych dělal něco špatného, ale protože jsem věděl, že doma to zase vyvolá hádku.
„Jitko, ona je sama. Její dcera je v Brně a syn se jí neozval už roky. Vždyť jsi slyšela, jak si stěžovala na schůzi SVJ, že jí je smutno,“ snažil jsem se vysvětlit.
Jitka jen protočila oči. „A co my? Myslíš, že máme polévky na rozdávání? Děti budou mít jen chleba s máslem?“
V tu chvíli se do kuchyně přiřítila naše dcera Klára. „Tati, já mám hlad! Můžu si vzít ještě trochu polívky?“
Zamrazilo mě. Měl jsem pocit, že se musím rozhodnout mezi vlastní rodinou a cizí starou paní. Ale v hlavě mi pořád zněl hlas paní Novotné z minulého týdne: „Víte, pane Dvořáku, někdy je horší být sám mezi lidmi než úplně sám.“
Zabalil jsem termosku do šály a vyšel na chodbu. Klára za mnou zavolala: „Tati, vezmi jí i ten koláč, co jsme pekli!“
Usmál jsem se. Možná to není tak zlé, jak si myslím.
Když jsem zazvonil u paní Novotné, otevřela dveře jen na řetízek. „Kdo je tam?“
„To jsem já, Dvořák odvedle. Nesl jsem vám trochu polévky a koláč od Klárky.“
Chvíli bylo ticho. Pak řetízek zacinkal a dveře se otevřely dokořán. Paní Novotná měla na sobě starý župan a v očích slzy.
„To jste nemusel… Ale pojďte dál, aspoň na chvíli.“
Byt voněl levandulí a starými knihami. Na stole ležela fotografie – mladý muž v uniformě a dvě děti. Všiml jsem si, jak paní Novotná pohladila fotku dlaní.
„To je můj syn Petr,“ řekla tiše. „Nevím, kde je. Už roky se neozval.“
Seděli jsme spolu u stolu a já poslouchal její příběhy o dětství v Pardubicích, o tom, jak přišla do Prahy za prací a jak jí manžel zemřel před deseti lety. Najednou mi došlo, že celý život člověka se může smrsknout do několika vět a jedné osamělé večeře.
Když jsem se vracel domů, v chodbě mě čekala Jitka s rukama v bok.
„Tak co? Byla ráda?“ zeptala se s nádechem ironie.
„Byla,“ odpověděl jsem prostě. „A víš co? Myslím, že bychom ji mohli pozvat na Štědrý den.“
Jitka chvíli mlčela. Pak si povzdechla: „Nevím… Víš, jak je to u nás vždycky napjaté. Táta s mámou se pohádají kvůli kaprovi, děti budou chtít dárky…“
„Právě proto,“ přerušil jsem ji. „Možná by nám někdo cizí pomohl vidět věci jinak.“
Ten večer jsme dlouho mlčky seděli u stolu. Klára si kreslila andílky a já přemýšlel o tom, proč je pro nás tak těžké pustit někoho cizího k sobě domů – i když bydlí jen přes chodbu.
Příští den přišla paní Novotná sama zazvonit. Nesla mi zpátky termosku a v ruce držela malý balíček zabalený do novin.
„To je pro Klárku,“ řekla rozpačitě. „Staré korálky po mé mamince.“
Klára byla nadšená. Jitka se usmála a pozvala paní Novotnou dál na kávu. Najednou bylo v našem bytě víc smíchu než obvykle.
Ale ne všichni sousedé to viděli rádi. Paní Hrdličková z prvního patra začala šeptat ostatním: „Dvořákovi teď dělají charitu? To aby si člověk dával pozor na peněženku…“
Jednou večer jsem zaslechl Jitku telefonovat s matkou: „Mami, já nevím… On pořád tahá tu Novotnou k nám domů. Co když je nemocná? Nebo co když něco chce?“
Cítil jsem se rozpolcený mezi tím, co považuji za správné, a tlakem okolí i vlastní rodiny. Ale když jsem viděl Kláru, jak s paní Novotnou skládají puzzle a smějí se u toho jako dvě kamarádky, věděl jsem, že to stojí za to.
Na Štědrý den seděla paní Novotná u našeho stolu poprvé po letech s někým jiným než sama se sebou. Jitka byla nervózní, ale nakonec jsme všichni zpívali koledy a smáli se historkám z jejího mládí.
Večer mi Jitka šeptla: „Možná jsi měl pravdu. Možná jsme potřebovali někoho cizího, abychom si uvědomili, co máme.“
Dnes už paní Novotná není mezi námi. Ale pokaždé když vařím bramboračku nebo vidím Kláru s korálky na krku, vzpomenu si na ten pocit – že někdy stačí opravdu málo.
Kolik lidí kolem nás čeká jen na to, až jim někdo nabídne talíř polévky nebo kousek svého času? A kolikrát jsme radši otočili hlavu stranou? Co byste udělali vy?