Moje dcera se za mě stydí, protože jí nemůžu finančně pomáhat

„Mami, nemohla bys nám tentokrát přispět aspoň na kočárek? Všichni ostatní už nám něco dali…“ Klářin hlas zněl v telefonu napjatě, skoro až vyčítavě. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, a cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. Vždycky jsem si myslela, že jsme s Klárou měly blízký vztah. Byla jsem na ni sama od jejích deseti let, kdy mi náhle zemřel manžel Petr na infarkt. Celý život jsem se snažila, aby jí nic nechybělo – i když to znamenalo brát si přesčasy, doučovat děti po večerech a vzdát se vlastních snů.

„Klárko, víš, že mám jen ten důchod… Ale můžu ti ušít povlečení do postýlky, nebo pohlídat malého, až se narodí,“ odpověděla jsem tiše. Na druhém konci bylo ticho. Pak jen krátké: „To je dobrý, mami. Nech to být.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla něco dodat. Seděla jsem tam ještě dlouho a dívala se na staré fotografie – Klára v první třídě s copánky, Klára na maturitním plese v modrých šatech, které jsem jí šila já. Vždycky jsme byly jen my dvě. Vzpomněla jsem si na ty roky, kdy jsem ji vodila do školky a ona se mě ptala, proč nemáme auto jako ostatní děti. Vysvětlovala jsem jí, že máme něco jiného – čas pro sebe, pohádky před spaním, společné pečení bábovky.

Teď je Klára dospělá, provdaná za Tomáše z Prahy. Jeho rodiče mají stavební firmu a chalupu v Krkonoších. Když jsme byli naposledy na návštěvě, jeho maminka mi ukazovala fotky z dovolené v Itálii a mezi řečí poznamenala: „Klárka je teď naše princezna. Všechno bude mít.“ Usmála jsem se tehdy a přitom cítila bodnutí u srdce.

Minulý týden mi Klára volala znovu. „Mami, Tomášovi rodiče nám koupili novou lednici a pračku. Já vím, že nemáš peníze navíc… Ale někdy mám pocit, že se za tebe musím stydět. Oni pořád mluví o tom, jak je rodina důležitá a jak si navzájem pomáhají.“

Tohle už byla rána pod pás. „Stydíš se za mě?“ zeptala jsem se tiše.

„Ne… Já nevím… Jen je to někdy těžké. Všichni kolem mají rodiče, co jim pomáhají. A já musím pořád vysvětlovat, proč ty nemůžeš.“

Mlčela jsem. V hlavě mi běžely všechny ty roky – jak jsem šila šaty z levných látek, jak jsme chodily na výlety vlakem místo autem, jak jsme slavily Vánoce s domácími dárky. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale teď mě pálilo u srdce vědomí, že to všechno nestačilo.

O víkendu přijela Klára na návštěvu sama. Seděla naproti mně u stolu a hrála si s hrníčkem. „Mami… promiň mi to minule. Já vím, že jsi pro mě udělala všechno.“

„Klárko,“ vzala jsem ji za ruku, „já bych ti dala všechno na světě, kdybych mohla. Ale mám jen tohle – svůj čas a lásku.“

Klára se rozplakala. „Já vím… Jenom je to někdy těžké. Tomášovi rodiče pořád něco dávají a já mám pocit, že jim nikdy nebudu dost dobrá.“

Objala jsem ji pevně. „To není o penězích. Nikdy nebylo.“

Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem někde neudělala chybu. Jestli jsem ji měla víc připravit na svět plný očekávání a srovnávání. Nebo jestli je chyba ve společnosti, která hodnotí lidi podle toho, co mají místo toho, jací jsou.

Další den mi volala Tomášova matka. „Aleno, nechcete přijet na oslavu narozenin? Bude tam celá rodina.“ Její hlas byl milý, ale cítila jsem v něm odstup.

Na oslavě seděla Klára mezi Tomášovými příbuznými a smála se jejich vtipům o dovolených a nových autech. Já seděla stranou a připadala si jako cizinec ve vlastní zemi.

Když jsme šly večer domů, Klára mlčela. Až před domem řekla: „Mami… já tě mám ráda. Jen bych si přála, abychom mohly být jako ostatní.“

Zastavila jsem se a podívala se jí do očí: „A co když být jako ostatní není to nejdůležitější?“

Doma jsem dlouho seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, kolik lidí kolem mě žije stejný příběh – rodiče bez peněz a děti plné očekávání světa. Kolik matek večer pláče do polštáře kvůli tomu, že nemohou dát svým dětem víc.

Možná je čas začít mluvit o tom nahlas.

„Je opravdu důležitější mít peníze než lásku? A kolik z nás už kvůli tomu přišlo o to nejcennější?“