Jana cítila, že poslední měsíce jejího manželství nebyly vůbec snadné. Neustálé podezření z nevěry a nekonečné výmluvy jejího manžela. Ale jednoho dne narazila na jeho zprávy s milenkou. Psalo se v nich, že je ochoten obětovat naprosto vše, aby byl s ní. Její svět se rozpadl na kusy. Neměla jinou možnost než se smířit s tvrdou realitou.
Tři roky jsme bloudili bez cíle, zkoušeli různé obory a experimentovali s každým nápadem, který nás napadl. Nakonec jsme se rozhodli zaměřit na konkrétní produktovou řadu, ale věci nešly tak, jak jsme doufali.
„Měla jsem obrovskou hádku se svou nejlepší kamarádkou, Janou. Řekla mi opravdu zraňující věci, zpochybňovala, jak bych se uživila, kdybych se někdy rozvedla. Můžete tomu věřit? Má být mou nejbližší přítelkyní, ale prostě mě nechápe. Myslím, že je jen žárlivá. Pokud svému partnerovi důvěřujete, proč byste potřebovali práci? Proč ženy pracují, když jsou vdané? Prostě proto, že se bojí, že…“
Přihlásila jsem se na všechny své sociální sítě a uvědomila si, že na každé profilové fotce je její syn. Myslela jsem si, že se na něm stala závislou. Jana právě porodila své první dítě.
Když se nad tím zamyslím, nejšťastnější den mého života byl, když jsem se přestěhovala do města. Jako dívka, která vyrostla v malé vesnici, nemám ráda ticho, čerstvý vzduch ani zahradničení. Chápu, že někteří lidé se mnou nemusí souhlasit, ale taková prostě jsem. Dávám přednost tomu mít přístup k
Úmyslně jsem tuto návštěvu odkládala, protože po 10 letech manželství vím, že setkání s mou tchyní nikdy nekončí dobře. Faktem je, že moje tchyně, Alena, má způsob, jak z každého setkání udělat výzvu.
Náš děda je pětasedmdesátiletý a vždy byl pilířem naší rodiny. Hluboce jsme ho respektovali a řídili se jeho radami. Děda a babička byli manželé více než padesát let, vychovali dvě děti, čtyři vnoučata a dvě pravnoučata. Jsme velká, soudržná rodina. Všechno se ale změnilo, když babička zemřela a děda se oženil se sousedkou. Teď s námi odmítá komunikovat, dokonce i se svými milovanými vnoučaty a pravnoučaty.
Moje dcera má 27 let. Můj syn má 31 let. Miluji své děti nade vše na světě a vždy jsem se snažila zajistit, aby měly jídlo, oblečení a vše, co potřebovaly. Spolu s manželem jsme jim poskytli dobré vzdělání a snažili se je vychovat jako poctivé lidi. Nikdy jsme na ně nekřičeli, nenutili je studovat ani je netrestali. Myslela jsem si
Nikdo mě nechápe. Nedávno jsem vyhodila syna a nastěhovala se k jeho ženě. Moje rodina si myslí, že jsem se zbláznila. Nelituji svého rozhodnutí. Jedinou hořkou částí je uvědomění, že jsem se mu nedokázala postavit dříve. Můj zesnulý manžel byl pohledný muž: vysoký, tmavovlasý, se širokými rameny, hnědýma očima a teplou pletí. Jeho hlas byl hluboký a sametový.
Nikdy jsem vůči nikomu nechovala zášť, snad kromě mé bývalé tchyně. Chovala se ke mně strašně. Setkala jsem se s jinými nepříjemnými osobnostmi, ale paní Nováková je skutečně jedinečná. I teď, když na ni pomyslím, cítím se nesvá, i když jsem s ní už roky neměla žádný kontakt. Tady je, jak to všechno probíhalo.
Rozumím tomu. Matka mého manžela také žila na Moravě. Blížily se její 60. narozeniny, a tak jsme se rozhodli ji navštívit. Můj manžel jí zavolal z vlaku.
Když byly Jakubovi pouhé 4 roky, jeho otec opustil rodinu. Brzy poté se jeho matka odstěhovala do jiného kraje, aby uživila rodinu. Zatímco byla pryč, Jakub toužil po její přítomnosti. Vychovávala ho babička, naučil se číst a psát, ale vždy cítil prázdnotu. Přestože měl rodiče, Jakub se cítil naprosto sám. Přísahal
