Samota Veroniky: Když minulost nedovolí žít

„Proč jsi mi nikdy neřekla, co se ti stalo?“ vyhrkl jsem, když jsme seděli naproti sobě v potemnělé kuchyni jejího bytu na Vinohradech. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly přehlušit napětí mezi námi. Veronika se na mě podívala těma svýma hlubokýma očima, které vždycky vypadaly, jako by v nich byla celá řeka smutku.

„Protože bys odešel. Jako všichni ostatní,“ odpověděla tiše a sklopila zrak k hrnku s čajem.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle není obyčejná žena. Že za jejími úsměvy a ironickými poznámkami je něco, co ji svírá už roky. A já, Tomáš, čtyřicetiletý rozvedený muž, který si posledních deset let užíval bezstarostné schůzky a povrchní vztahy, jsem poprvé cítil, že mi na někom opravdu záleží.

Veroniku jsem poznal přes kamaráda z práce. Byla jiná než všechny ženy, které jsem do té doby potkal. Nezvala mě na víno ani na koncerty, nepsala mi každý den. Byla zdrženlivá, někdy až odtažitá. Ale když jsme spolu seděli v kavárně Slavia a ona mi vyprávěla o svých oblíbených knihách nebo o tom, jak ráda chodí sama do kina, měl jsem pocit, že se dívám na obraz, který nikdy nebude hotový.

Jednou večer jsem ji pozval k sobě domů. Uvařil jsem večeři a pustil staré české filmy. Smála se mým pokusům o vtipy, ale když jsem jí chtěl pohladit po ruce, ucukla. „Promiň,“ zašeptala. „Někdy je to na mě moc.“

Začal jsem být zvědavý. Proč je tak opatrná? Proč nikdy nemluví o své rodině? Proč nemá žádné blízké přátele? Jednou jsem se jí zeptal přímo: „Veroniko, proč jsi pořád sama?“

Zamračila se. „To je dlouhý příběh.“

Ale já jsem nepolevil. Chtěl jsem vědět víc. Chtěl jsem ji pochopit.

Jednoho dne mi zavolala v noci. Plakala. „Můžeš přijet? Prosím.“

Přijel jsem okamžitě. Seděla na posteli, objímala polštář a třásla se. „Dneska máma slaví narozeniny,“ řekla mezi vzlyky. „Ale já tam nemůžu jít.“

Posadil jsem se vedle ní a čekal. Po chvíli začala mluvit.

„Když mi bylo patnáct, táta mě bil. Máma to věděla, ale nikdy nic neudělala. Říkala, že si za to můžu sama. Že jsem moc drzá, moc chytrá, moc všechno. Když jsem odešla z domova, myslela jsem si, že už mě to nikdy nedožene. Ale pořád to mám v sobě.“

Byl jsem v šoku. Najednou mi všechno dávalo smysl – její uzavřenost, strach z doteků, samota.

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal jsem se.

„Protože lidi utíkají před bolestí druhých. Nechtěla jsem tě ztratit.“

Objal jsem ji a cítil, jak se její tělo napíná a pak pomalu uvolňuje.

Od té doby jsme spolu trávili víc času. Snažil jsem se být trpělivý, ale někdy mě její nálady doháněly k šílenství. Jednou jsme byli na výletě v Českém ráji a ona najednou uprostřed lesa začala panikařit.

„Musím pryč! Dusím se!“ křičela.

Nevěděl jsem, co dělat. Chtěl jsem jí pomoct, ale připadal jsem si bezmocný.

Doma jsme se pohádali.

„Nemůžu pořád být tvoje záchranná síť!“ vybuchl jsem.

„A já nemůžu být někdo jiný než jsem!“ vykřikla zpátky.

Ticho mezi námi bylo horší než hádka.

Začal jsem přemýšlet o svém vlastním životě. O tom, jak jsem po rozvodu utíkal před bolestí do náručí cizích žen, jak jsem si namlouval, že mi samota vyhovuje. Ale Veronika mi ukázala, že opravdová samota není volba – je to vězení.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a dívali se na Prahu zalitou světly.

„Myslíš, že někdy budu normální?“ zeptala se tiše.

„Co je to normální?“ odpověděl jsem jí otázkou.

Usmála se smutně. „Možná jenom někdo, kdo dokáže žít bez strachu.“

Od té doby jsme spolu začali chodit na terapii pro páry. Bylo to těžké – někdy jsme odcházeli ještě víc rozhádaní než předtím. Ale postupně jsme si začali rozumět víc než kdy dřív.

Jednoho dne mi Veronika řekla: „Děkuju, že jsi zůstal.“

A já pochopil, že láska není o dokonalosti ani o tom, že někoho zachráníte. Je to o tom být tam – i když je to těžké.

Někdy večer ležím vedle ní a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás nosí podobné jizvy? A kolik z nás má odvahu zůstat i tehdy, když je to těžké?