Když jsem převedla dům na svou vnučku, moje dcera přestala navštěvovat. Mnoho starších lidí se setkalo s podobnými situacemi. Jsem 76letá žena, která si právě uvědomila, že moje dcera je sobecká. Mám dvě děti, syna ve věku 46 let a dceru ve věku 40 let.
Měla jsem dobrou rodinu, vychovala jsem svou dceru s láskou a péčí a podporovala její vzdělání. Díky kontaktům získala skvělou práci a nakonec se vdala. Teď mám pocit, že už mě nepotřebují.
Brzy se budu vdávat. Právě teď s mým snoubencem plánujeme svatbu. Nejotravnější otázka, kterou jsem v posledních týdnech slyšela, je: „Proč nechceš pozvat své rodiče? Vždyť tě máma a otčím vychovali!“ Z nějakého důvodu si lidé myslí, že se mohou vměšovat do života druhých a dávat nevyžádané rady. Nejprve jsem jen mlčela. Ale
Koneckonců, jsou to její peníze, její důchod – proč bych měl vědět, kolik dostává? Jednoho dne v práci jeho přátelé začali mluvit o pomoci svým rodičům. Mnozí z nich měli rodiče, kteří byli stále naživu. Podle jeho kolegů většina z nich pomáhá svým rodičům, platí jejich účty nebo kupují léky. Ale Lukáš svým rodičům vůbec nepomáhá. Nemusím
– Ahoj, Noro. Jak se máš? Něco nového?
Nedávno jsme koupili dům a minulý týden jsme dokončili všechny renovace. Všechno se zdálo být dokonalé; žili jsme v lásce a harmonii. Lukáš má dceru z předchozího manželství a teď čekám dvojčata. Ale jeho bývalá manželka, Karolína, nám dělá život těžký.
Karolína, nyní 60letá, byla vždy oporou pro svou dceru Věru, která má 35 let. Věra se vdala mladá, ve 20 letech, ale její manželství trvalo jen sedm let. Důvody jejich rozvodu zůstávají pro mě záhadou.
Nerozumím, proč jsem taková, jaká jsem. Je to něco v mém osudu, nebo co? Nejsem špatný člověk; nikdy jsem nikomu neublížila. A přesto
Přestože jsme považováni za dobře situovanou rodinu, moji příbuzní odmítají převzít odpovědnost. Nejsou marginalizovaní; jednoduše upřednostňují své vlastní štěstí před rodinnými povinnostmi.
Čekal jsem na okamžik, kdy se moje tchyně začne vměšovat do našich životů a vnucovat mi své pravidla. Postupem času nás začala navštěvovat jako host. Volala
Karel bydlel v malém garsonce. Sliboval mi, že na vlastní náklady pronajme dvoupokojový byt, abychom měli dostatek prostoru pro všechny. Ale pak se věci nečekaně změnily.
Mám kamarádku jménem Alena. Je jí 40 let. Vždy říkala, že starší lidé by měli být respektováni. Neustále kritizovala ty, kteří si stěžovali na své starší příbuzné, nazývajíc je krutými. „Co starší lidé potřebují? Udělat jim ovesnou kaši, naservírovat ji, usmát se – to je vše!“ Ale osud ji potrestal za její slova. Jednoho dne jsem požádala Alenu, aby se postarala o svého dědečka.
