Článek „Nechci hlídat vnoučata o víkendu“ rezonoval s mnoha lidmi, vyvolal diskuse a různé názory. Ukazuje se, že ne každý chce o víkendu pomoc, a ne každý chce hlídat vnoučata. Pomoc může mít mnoho podob. Následující příběh je napsán v první osobě, i když to není má vlastní zkušenost. „Naše dítě má jednoho…“
Vím, že název může vyvolat spoustu emocí, ale prosím, přečtěte si to až do konce. Toto je jedna z těch situací, kdy může být unáhlený závěr zavádějící. Možná se mnou nakonec budete souhlasit. Přejděme rovnou k věci: Můj manžel a já jsme spolu žili sedm let. Omlouvám se, žili jsme spolu. Sedm let manželství. V něčem mu dlužím, ale
Nikdo mě nechápe. Nedávno jsem vyhodila syna a nastěhovala se k jeho ženě. Moje rodina si myslí, že jsem se zbláznila. Nelituji svého rozhodnutí. Jedinou hořkou částí je uvědomění, že jsem se mu nedokázala postavit dříve. Můj zesnulý manžel byl pohledný muž: vysoký, tmavovlasý, se širokými rameny, hnědýma očima a teplou pletí. Jeho hlas byl hluboký a sametový.
Když jsme vyrůstali, naše matka se více zajímala o životy cizích lidí než o své vlastní děti. Moje sestra a já jsme se musely od útlého věku učit vše samy.
Vždy jsem se snažila poskytnout své dceři vše, co potřebovala. Moje malá firma zažila své vzestupy a pády. Když moje dcera Eliška oslavila 15. narozeniny, musela jsem učinit několik těžkých rozhodnutí.
– Snažili jsme se být pevní. Nedali jsme jí všechno, co chtěla, hned. Ale nemohu říct, že jsme ji špatně zacházeli; nebyla na tom hůř než ostatní.
Až dosud můj syn bydlel v mém domě, zatímco jeho žena sdílela pronajatý byt se svou kamarádkou. Když začali mluvit o svatbě, rozhodli se žít spolu.
Nikdy jsem si nepředstavovala, že by mě někdo mohl tak zklamat. Snažila jsem se pochopit situaci a důvody, které za tím stály, ale ne všechno lze vysvětlit. Od dětství ke mně měla moje dcera vždy blízko, ale tento incident změnil všechno.
Nikdy neudržoval kontakt se svým synem. Veškerá pomoc, kterou poskytl, byla vynucená. Chyběl mu jakýkoli otcovský instinkt. Nedávno jsem se znovu vdala. Ale věci nabraly nečekaný směr.
Je mi šedesát let a poslední tři roky jsem bez práce. Můj manžel zemřel, když naší dceři, Emě, bylo pouhých osm let. Od té doby jsem ji vychovávala sama. Teď je dospělá a sotva se mnou mluví. Jako dítě byla Ema vždy laskavá a dobře vychovaná, vynikala ve škole a pomáhala doma. Ale věci se změnily a letos na jaře jsem nebyla pozvána na její narozeniny.
Drzost některých lidí opravdu nezná mezí. Skvělým příkladem je moje bývalá tchyně, která zoufale touží znovu získat status mé současné tchyně. Poslední čtyři měsíce se mě snaží přesvědčit, že bych se měla vrátit k mému bývalému manželovi, který se zachoval jako naprostý hlupák tím, že mě nechal s dítětem a horou dluhů. Teď mě naléhá, abych se s ním usmířila kvůli našemu synovi.
Mám pocit, že pokud se moje tchyně brzy neodstěhuje, můj manžel a já se rozvedeme. Má talent na to, jak mezi nás vrazit klín. Věděla jsem, že nebyla nadšená z jeho volby manželky, ale doufala jsem, že narození našeho dítěte jí pomůže smířit se s realitou. Teď se zdá, že jen předstírala, že mě má ráda, a ve skutečnosti
