Příběh „Oblíbeného“ Zetě: Rodinné Vztahy a Zkoušky
Nebyl to dobře vychovaný, zdravý muž; pracoval jako řidič doručovací služby. Po práci se vracel domů a ponořil se do videoher. Linda se snažila promluvit se svou dcerou, ale
Nebyl to dobře vychovaný, zdravý muž; pracoval jako řidič doručovací služby. Po práci se vracel domů a ponořil se do videoher. Linda se snažila promluvit se svou dcerou, ale
„Švagrová mého manžela se objevila na našem prahu s plačícím dítětem a tvrdila, že nemá kam jinam jít a že by měla být právoplatnou majitelkou prostorného domu po babičce. Toto je příběh rodinného konfliktu, zoufalství a složitostí dědictví.“
Paní Novákovou jsem poznal přes svou tetu. Pracovaly spolu. I když se časem přestaly vídat, občas jsem si s paní Novákovou rád popovídal. Měli jsme podobné povahy. Život paní Novákové nebyl vůbec snadný. Ve třiceti pěti letech porodila svého druhého syna a jen o rok později jí náhle zemřel milovaný manžel. Zůstala sama v malém dvoupokojovém bytě s
Jana vždy doufala, že její děti, Jakub a Eliška, zůstanou blízcí. Ale jak stárli, rodinný statek se stal bojištěm jejich protichůdných snů a tužeb.
Když se Eva vrátila z práce, její manžel vypadal dost zvláštně. Jan seděl na gauči, hluboce zamyšlený. „Co se děje, miláčku?“ zeptala se Eva. Jan vysvětlil, že jeho matka opět přišla a začala si stěžovat. Řekla, že snacha by neměla být ke své tchyni tak hrubá jako Eva. „Zase se sem vřítila…“
Zůstává stejně nezodpovědná a nezralá jako v dětství. Po jejím posledním kousku jsme oba s manželem málem přišli o práci. A naše matka ji stále obhajuje.
– Pokud si dobře pamatuji, tak tu práci opustila. Že? Ano, a opět to byla chyba jejího manžela. Donutil ji odejít, řekl jí, aby si našla novou práci. No,
Často se říká, že lidé v malých českých městech jsou úzce propojeni. Že ti, kteří vyrůstají v náročných podmínkách, se musí milovat a podporovat po celý život. Ale ve skutečnosti to není tak jednoduché. Pravdou je, že jakmile jsou dost staří na to, aby se rozhodovali sami, mladí lidé se snaží opustit své rodné město co nejrychleji.
Když nás opustil otec Honzy, právě začínal na střední škole. Zemřel při tragické autonehodě. Musela jsem ho vychovávat sama a zvládat všechny výdaje. Teď, po letech, mě můj syn žádá o další oběť.
Ať už mám svého manžela ráda sebevíc, odmítám podstupovat finanční rizika. Jeho rodina neustále něco kuje a plánuje. Není divu, že jeho bratr je ve vězení. Podle toho, co jsem slyšela, byl vždycky takový – milovník adrenalinu a snílek. Horší je, že přesvědčil ostatní, aby se připojili k jeho pochybným podnikům a
Půjčil jsem auto mámě, aby jí pomohl, ale ona ho nechala řídit mého bratra, který ho nakonec zničil. Auto lze opravit, ale pojištění nepokryje náklady. Bratr slibuje, že mi to zaplatí, ale máma je na mě naštvaná, že jsem se na ni rozzlobil.
Jednoho večera jsem se vracel z práce a všiml si svého souseda, jak sedí na verandě, slzy mu stékaly po tváři. Muž středního věku zíral do dálky, očividně rozrušený. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“