Babiččina volba: Boj o rodinu a naději

„Mami, já už to nevydržím!“ Anna stála ve dveřích, tvář rozmazanou od slz, v jedné ruce kufr, v druhé malou Leu, která se ke mně okamžitě přitiskla. V tu chvíli jsem věděla, že se všechno změní. V kuchyni voněla káva, rádio tiše hrálo staré písničky, ale v mém srdci začal zuřit bouřlivý vítr.

„Co se stalo, Aničko?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď tušila. Věděla jsem, že její manžel Petr není žádný svatoušek, ale doufala jsem, že to zvládnou. Anna se sesunula na židli, Lea se schoulila do jejího klína. „On… on mě podvedl. A pak… pak řekl, že je to moje vina. Že jsem moc doma, moc málo krásná, moc… obyčejná.“

V tu chvíli jsem ucítila, jak se ve mně něco láme. Vzpomněla jsem si na vlastní mládí, na to, jak mě opustil Leův děda, když jsem byla v Annině věku. Jak jsem musela čelit posměškům sousedek, které si šeptaly na návsi: „Julie je sama, to je ostuda.“

„Zůstaneš tady, dokud budeš chtít,“ řekla jsem rozhodně. „A Lea taky. Jsme rodina.“

První dny byly těžké. Anna skoro nemluvila, Lea se bála jít do školky. Večer jsem slyšela, jak Anna tiše pláče v pokoji, a já seděla v kuchyni, svírala hrnek a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Všichni ve vesnici už věděli, co se stalo. V obchodě na mě paní Nováková významně koukala a šeptala si s prodavačkou. „To je ta, co jí dcera utekla od chlapa…“

Jednoho dne jsem šla pro chleba a potkala souseda Karla. „Julie, to je hrozný, co se stalo. Ale víš, ženský by měly držet chlapa doma, ne?“ řekl a významně se usmál. V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit. Ale místo toho jsem se jen usmála a šla dál. Uvnitř mě to ale bolelo.

Anna se snažila najít práci, ale v našem malém městě to nebylo jednoduché. Každý věděl všechno o všech. „Proč jsi odešla od Petra?“ ptala se jí vedoucí v místní pekárně. „To je těžké, když máš dítě, viď?“ Anna se vrátila domů se sklopenou hlavou. „Nikdo mě nechce, mami. Jsem rozvedená, s dítětem…“

Jednou večer, když Lea usnula, jsme seděly s Annou u stolu. „Mami, myslíš, že jsem selhala?“ zeptala se tiše. Chvíli jsem mlčela. „Ne, Aničko. Selhal on. Ty jsi silná. A já jsem na tebe pyšná.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Petr začal psát Anně zprávy, že chce Leu vídat. „On ji nikdy nechtěl,“ plakala Anna. „Teď si vzpomněl?“ Musela jsem jí připomínat, že Lea má právo znát svého otce, i když je to těžké. Ale bála jsem se, že jí Petr zase ublíží.

Jednoho dne přišel Petr až k nám domů. Lea se schovala za mě, Anna ztuhla. „Chci Leu vidět,“ řekl tvrdě. „A chci, aby se ke mně Anna vrátila. Jinak půjdu k soudu.“

„Nechci k tátovi!“ vykřikla Lea a rozplakala se. Anna se rozklepala. „Nech nás být, Petře. Už jsme si dost vytrpěly.“

Petr odešel, ale začal nám dělat ze života peklo. Volal, psal, vyhrožoval. Anna byla na dně. Jednou v noci jsem ji našla, jak sedí na posteli a dívá se do tmy. „Mami, já už nemůžu. Možná bych se měla vrátit. Aspoň kvůli Leě…“

„Ne!“ řekla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Nikdy se nevracej tam, kde tě někdo ponižuje. Já jsem to kdysi udělala a dodnes toho lituju.“

Začaly jsme bojovat. Anna si našla práci v knihovně, kde ji vzali díky tomu, že jsem tam kdysi pracovala já. Lea začala chodit do školky a pomalu se zase smála. Ale vesnice nezapomínala. „Julie, tvoje dcera je rozvedená, to je dneska běžné, ale přece jen…“ šeptala mi sousedka. „A Lea nemá tátu, to je smutné.“

Jednou jsem šla s Leou na hřiště a slyšela, jak si jiné děti šeptají: „To je ta holka, co nemá tátu.“ Lea se ke mně přitiskla. „Babi, proč nemám tátu jako ostatní?“

Objala jsem ji. „Každá rodina je jiná, Leuško. Máš mě, mámu, a to je nejdůležitější.“

Časem jsme si zvykly na nový život. Anna byla silnější, Lea veselejší. Ale já pořád cítila tíhu pohledů, šeptání za zády. Přemýšlela jsem, proč je pro lidi tak těžké přijmout, že někdy je lepší být sám než nešťastný. Proč je rozvod pořád ostuda?

Někdy večer sedím u okna, dívám se na hvězdy a ptám se sama sebe: Udělala jsem pro Annu a Leu dost? Měla jsem bojovat víc? Nebo je největší síla v tom, že jsme spolu zůstaly a nenechaly se zlomit? Co byste udělali vy na mém místě?