Babiččina volba: Boj o rodinu a naději

„Mami, já už to nezvládnu!“ Anna stála ve dveřích, promočená deštěm, s Leou pevně sevřenou za ruku. Její hlas se třásl a v očích měla zoufalství, které jsem u ní nikdy předtím neviděla. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stalo, něco, co už nejde vzít zpátky.

„Pojďte dál, holky,“ řekla jsem tiše a objala je obě, i když jsem cítila, jak se mi v hrudi svírá bolestí. Lea se ke mně přitiskla a Anna se rozplakala naplno.

V kuchyni jsem jim udělala čaj a čekala, až Anna najde slova. „Petr mě podvedl. Už dlouho. A dneska mi řekl, že odchází. Prý už mě nemiluje…“ Její hlas se zlomil.

Seděla jsem naproti nim a v hlavě mi vířily vzpomínky na vlastní rozvod. Na to, jak mě tehdy v naší malé vesnici pomlouvali, jak se na mě sousedky dívaly skrz prsty. Věděla jsem, co Anně hrozí – a hlavně co hrozí malé Leušce.

„To zvládneme, Aničko. Máš mě. Máš nás,“ řekla jsem a pohladila ji po vlasech. Ale v duchu jsem si nebyla jistá ničím.

Dny plynuly a vesnice si brzy všimla, že Anna s Leou bydlí u mě. V obchodě si šeptali, sousedka paní Novotná se mě ptala, jestli je pravda, že Petr odešel za mladší. „Víš, Julie, lidi si povídají…“ začala jednou na návsi. „A co ta tvoje Anna, jak to zvládá?“

„Zvládá to, jak může. Hlavně že je Lea v pořádku,“ odpověděla jsem a snažila se tvářit klidně. Ale uvnitř mě to bolelo.

Jednoho večera, když jsem ukládala Leu do postele, se mě zeptala: „Babi, proč je maminka pořád smutná?“

Pohladila jsem ji po vlasech. „Někdy se dospělí hádají, Leuško. Ale vždycky tě budeme mít rádi. Já i maminka.“

Lea se ke mně přitulila. „A tatínek mě už nemá rád?“

V tu chvíli jsem měla chuť rozplakat se taky. „Tatínek tě má rád, jen teď musí být chvíli jinde.“

Noci byly dlouhé a plné úzkosti. Anna se snažila najít práci, ale v našem městečku to nebylo jednoduché. Každý ji znal, každý věděl, co se stalo. Když šla na pohovor do místní školky, ředitelka jí řekla: „Víš, Anno, máme tu už dost učitelek. A navíc… víš, jak to chodí. Lidi si povídají.“

Anna přišla domů bledá a roztřesená. „Mami, já už nemůžu. Všude mě soudí. Jako bych byla ta špatná já!“

Objala jsem ji. „To není tvoje vina. Lidi vždycky najdou někoho, koho můžou pomlouvat. Ale my to zvládneme. Spolu.“

Jednoho dne se u nás objevil Petr. Lea k němu běžela, ale Anna zůstala stát ve dveřích. „Přišel jsem za Leou,“ řekl Petr a ani se na Annu nepodíval.

„Můžeš ji vzít na procházku,“ řekla Anna tiše.

Když odešli, Anna se sesunula na židli. „Jak to mám Leušce vysvětlit? Že její táta už s námi nebude bydlet? Že mě už nemiluje?“

Vzpomněla jsem si na vlastní bolest, když mě opustil manžel. Jak jsem se tehdy cítila zrazená, zlomená, jak jsem se bála budoucnosti. Ale musela jsem být silná kvůli Anně. Teď jsem musela být silná i kvůli ní a Leušce.

Začala jsem hledat způsoby, jak Anně pomoct. Nabídla jsem jí, že jí pomůžu s hlídáním Leušky, aby mohla dojíždět za prací do okresního města. Bylo to těžké – peněz bylo málo, Anna byla unavená a já jsem měla strach, že to všechno nezvládneme.

Jednou večer, když jsme seděly u stolu a počítaly poslední koruny, Anna se rozplakala. „Mami, já tě tu držím. Měla bys si užívat důchod, ne se starat o mě a Leu.“

Chytila jsem ji za ruku. „Jsem tvoje máma. A Leuška je moje vnučka. To je moje rodina. Pro rodinu člověk udělá všechno.“

Ale i já jsem měla své chvíle slabosti. V noci jsem seděla v kuchyni, dívala se z okna na prázdnou ulici a ptala se sama sebe: Má to vůbec cenu? Nezničím si tím zbytek života? Co když Anna nikdy nenajde štěstí? Co když Lea bude vyrůstat bez otce a s pocitem, že je něco špatně?

Jednou ráno přišla Anna domů s úsměvem. „Mami, vzali mě do knihovny v okresním městě! Sice jen na poloviční úvazek, ale je to začátek.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsem cítila naději. Lea začala chodit do nové školky a pomalu si zvykala na nový život. Petr si ji bral o víkendech a i když to bolelo, snažila jsem se být spravedlivá – Lea potřebovala oba rodiče.

Pomluvy ve vesnici pomalu utichaly. Lidé si zvykli, že Anna s Leou žijí u mě, že chodíme spolu na nákup, na procházky, že jsme rodina, která drží pohromadě navzdory všemu.

Jednou večer jsme seděly s Annou na lavičce před domem a dívaly se na západ slunce. „Mami, myslíš, že budu ještě někdy šťastná?“ zeptala se tiše.

Podívala jsem se na ni a pak na Leušku, která si hrála na dvoře. „Štěstí není o tom, co si o nás myslí ostatní. Je to o tom, že máme jedna druhou. A že nikdy nevzdáme boj o to, co je správné.“

A tak tu sedím, dívám se na svou dceru a vnučku a přemýšlím: Kolik toho ještě vydržím? A kde vlastně končí síla ženy a začíná obyčejná lidská únava? Co byste udělali vy na mém místě?