Babička Božena a poslední klíč: Když domov ztratí své jméno

„Boženo, už je čas. Noví majitelé přijedou za chvíli.“ Hlas sousedky Jitky mě vytrhl z myšlenek. Seděla jsem na lavičce před domem, který jsem nazývala domovem přes čtyřicet let. V ruce jsem svírala klíč, poslední symbol toho, že ještě patřím sem, do téhle malé vesnice na Vysočině. Dům už ale nebyl můj.

„Ještě chvilku, Jitko. Jen chvilku,“ zašeptala jsem a pohladila klíč v dlani. Všechno kolem mě bylo najednou cizí. Plot, který kdysi stavěl můj muž František, už dávno zarostl břečťanem. Jabloň, pod kterou jsme s Aničkou – mou vnučkou – sbíraly padaná jablka, teď stála opuštěná. A já? Já jsem byla jen stínem toho, co tu kdysi bylo.

Nikdy bych nevěřila, že skončím takhle. Vždycky jsem žila poctivě. Pracovala jsem v místní školce, vychovala syna Petra sama poté, co František zemřel na infarkt. Nikdy jsem nikomu neublížila. A přesto teď sedím tady, bez domova, protože Petr…

„Mami, musíme to prodat. Nemám jinou možnost,“ říkal mi před půl rokem Petr s očima sklopenýma k zemi. „Dostal jsem se do dluhů. Firma zkrachovala a banka mi hrozí exekucí.“

„A co Anička? Co tvoje rodina?“ ptala jsem se zoufale.

„Tohle je jediný způsob, jak nás zachránit před úplným krachem,“ odpověděl tiše.

Ten den jsem poprvé pocítila opravdovou bezmoc. Věděla jsem, že Petr není špatný člověk. Jen udělal chyby – možná z pýchy, možná z naivity. Ale proč musím platit já? Proč musím opustit všechno, co jsem celý život budovala?

„Babičko, pojď si hrát!“ ozvalo se za mnou a já se otočila. Anička běžela po zahradě s rozpuštěnými vlasy a smíchem v očích. Bylo jí osm a ještě nechápala, co znamená přijít o domov.

„Za chvíli, zlatíčko,“ usmála jsem se na ni smutně.

Jitka si ke mně přisedla a položila mi ruku na rameno. „Boženo, můžeš být u nás, dokud si něco nenajdeš. Nejsi na to sama.“

Chtěla jsem jí poděkovat, ale v krku mi uvízl knedlík. Vždycky jsem byla ta silná – ta, za kterou chodili pro radu ostatní. Teď jsem já potřebovala pomoc.

Když přijeli noví majitelé – mladý pár z Prahy – cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Paní Lenka byla milá, ale její úsměv byl opatrný. „Paní Boženo, víme, že to pro vás není lehké…“ začala.

„To není,“ přerušila jsem ji tiše. „Ale přeju vám tu štěstí.“

Petr stál opodál a díval se do země. Neřekl ani slovo. Možná se styděl víc než já.

Večer jsme seděli s Jitkou u čaje v jejím malém obýváku. „Víš,“ začala opatrně, „Petr tě má rád. Jen… někdy děláme špatná rozhodnutí.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ale bolí to.“

Další dny byly jako zlý sen. Každé ráno jsem se probouzela v cizím pokoji a hledala pohledem okno s výhledem na naši jabloň – marně. Petr mi volal každý den a ptal se, jak se mám. Cítila jsem v jeho hlase výčitky i strach.

Jednou večer přišel osobně.

„Mami… promiň mi to všechno,“ řekl a rozplakal se jako malý kluk.

Objala jsem ho a poprvé od celé té katastrofy jsem cítila, že jsme pořád rodina – i když už nemáme společný dům.

Začala jsem chodit pomáhat do místní knihovny a pomalu si zvykala na nový životní rytmus. Anička mě navštěvovala každou sobotu a nosila mi obrázky našeho starého domu.

Jednou mi řekla: „Babičko, až budu velká, koupím ti ten dům zpátky.“

Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech. „Důležité je, že jsme spolu.“

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je domov místo nebo lidé? Můžeme odpustit těm nejbližším i to nejbolestivější? Co byste udělali vy na mém místě?