Babička nikdy neřekla jeho jméno

„Jestli si myslíš, že ho tady nechám přespat, tak to se šeredně pleteš! Jestli budu chtít, vyhodím ho a už ho sem nikdy nepustím!“ Babička stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, oči tvrdé jako sklo. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Petr, můj snoubenec, stál za mnou a snažil se tvářit klidně, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky úst a jak se mu v očích zračí bolest.

„Babi, prosím tě… Petr ti nic neudělal. Je to můj snoubenec. Měla bys ho aspoň poznat,“ snažila jsem se zlomit její ledový postoj.

„Ten tvůj chlapec…“ odsekla a ani se na něj nepodívala. „Já ho poznat nepotřebuju. Já vím svoje.“

Bylo mi dvacet šest a Petr byl první muž, kterého jsem domů přivedla s tím, že s ním chci strávit zbytek života. Babička mě vychovávala od dětství, protože máma zemřela, když mi bylo osm. Táta se po pohřbu odstěhoval do Brna za prací a já zůstala v našem malém bytě na Žižkově jen s ní. Vždycky byla přísná, ale spravedlivá. Jenže teď… teď jsem ji nepoznávala.

Petr byl obyčejný kluk z Nuslí. Pracoval jako elektrikář, měl rád fotbal a uměl rozesmát každého v mém okolí – kromě babičky. Ta ho od začátku přehlížela. Když jsem jí poprvé řekla, že mám přítele, jen mávla rukou: „To přejde.“ Když jsem jí oznámila zasnoubení, mlčela celý večer a pak mi ráno u snídaně řekla: „Doufám, že víš, co děláš.“

Ale tohle… tohle už bylo moc. Petr přišel na nedělní oběd s kyticí růží a domácím koláčem od své maminky. Babička si květiny ani nevzala a koláč postavila na linku bez jediného slova. Celý oběd proběhl v tichu, jen občas pronesla něco jako: „Podej mi sůl, děvče.“ Nebo: „Ten tvůj chlapec si ještě nepřidal?“ Nikdy mu neřekla jménem.

Po obědě jsme seděli v obýváku a Petr se snažil navázat rozhovor: „Paní Nováková, slyšel jsem, že jste kdysi pracovala v nemocnici. Jaké to bylo?“

Babička se na něj ani nepodívala: „To bylo dávno. Dneska už je všechno jinak.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Bylo mi trapně za oba – za Petra i za babičku. Po chvíli Petr vstal: „Půjdu už domů. Děkuju za oběd.“

Když odešel, babička si odfrkla: „Aspoň ví, kde je jeho místo.“

„Proč jsi na něj taková?“ vyjela jsem na ni poprvé v životě ostřeji.

„Protože tě chráním! Protože vím, jak to dopadá! Muži jsou všichni stejní – slibují hory doly a pak tě nechají samotnou! Jako tvůj otec! Jako můj muž!“

V tu chvíli jsem pochopila. Babička nebyla jen tvrdohlavá – byla zraněná. Její vlastní manžel ji opustil kvůli jiné ženě ještě před revolucí a táta mě nechal u ní bez vysvětlení. Všechno to v sobě dusila celé roky.

Ale já nejsem ona. A Petr není můj táta ani děda.

Další týdny byly plné hádek a ticha. Petr mě prosil, abych to s babičkou nevzdávala: „Je to tvoje rodina. Já to vydržím.“ Ale já už nemohla dál žít mezi dvěma ohni.

Jednoho večera jsem přišla domů později. Babička seděla u stolu s fotkou mé mámy v ruce.

„Víš… tvoje máma byla jiná,“ začala tiše. „Byla hodná, ale naivní. Věřila lidem až moc.“

„A myslíš si, že já jsem stejná?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ povzdechla si. „Bojím se o tebe.“

„Ale tímhle mi ubližuješ víc než kdokoliv jiný,“ řekla jsem jí poprvé naplno.

Dlouho mlčela. Pak jen zašeptala: „Já už jiná nebudu.“

Následující týdny byly jako na houpačce. S Petrem jsme plánovali svatbu – malou, jen pro nejbližší. Babička odmítala přijít: „Nebudu tam dělat kompars tomu tvému chlapci.“

Den před svatbou jsem seděla u ní v kuchyni a naposledy ji prosila: „Babičko… prosím tě… přijď aspoň kvůli mně.“

Jen zavrtěla hlavou: „Jestli si ho vezmeš, už sem nechoď.“

Svatba byla krásná i smutná zároveň. Chyběla mi tam má jediná rodina.

Po svatbě jsme s Petrem bydleli v podnájmu na Vinohradech. Každý den jsem čekala zprávu od babičky – marně.

Až jednou v zimě mi zavolala sousedka: „Tvoje babička upadla na schodech.“

Petr mě okamžitě odvezl do nemocnice. Babička ležela na lůžku, bledá a slabá.

„Přišla jsi…“ zašeptala překvapeně.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.

Petr stál tiše vedle mě.

Babička se na něj poprvé podívala přímo: „Děkuju… že jsi ji přivezl.“

Bylo to poprvé, co mu řekla něco jiného než „ten tvůj chlapec“.

Možná to nikdy nebude dokonalé. Možná nikdy nebude Petra milovat jako vlastního vnuka. Ale aspoň udělala první krok.

Někdy přemýšlím: Kolik bolesti si neseme z minulosti a kolik jí předáváme dál? A stojí za to kvůli strachu přijít o ty nejbližší?