Balíček nudlí a ticho mezi námi: Příběh jedné matky a syna

„Mami, já teď fakt nemám čas, mám poradu na Teamsu za pět minut,“ ozvalo se zpoza dveří bytu, když jsem stála na rohožce s promočeným deštníkem v ruce. Všude kolem mě kapala voda z mého starého kabátu a já cítila, jak mi studený déšť stéká po zádech. „Ale Petře, potřebovala bych s tebou na chvíli mluvit…“ snažila jsem se, aby můj hlas nezněl zoufale, ale vím, že to stejně prozradil můj pohled.

Dveře se po chvíli otevřely a můj syn Petr, můj jediný syn, stál přede mnou v tričku s logem nějaké firmy, kterou jsem nikdy nepochopila. „Mami, co se děje? Fakt teď nemám moc času. Dáš si čaj?“ zeptal se a už mířil do kuchyně. Všimla jsem si, že jeho byt je plný krabic od pizzy a prázdných plechovek od piva. Kde je ten kluk, co mi kdysi pomáhal s nákupem a smál se na celé kolo?

„Petře… já… víš, byla jsem dneska u doktora. Potřebuju nové léky na tlak a na srdce. A… no… nemám na ně peníze. Důchod mi sotva stačí na nájem a jídlo.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi třásl. Vím, že to nesnáší – když ukazuju slabost.

Petr se na mě podíval, jako bych ho požádala o něco neslušného. „Mami, já ti rozumím, ale teď fakt nemám navíc. Víš, jak je to teď s prací…“ začal a já věděla, že lže. Má dobrou práci v IT firmě, jezdí na dovolené do Chorvatska a kupuje si drahé telefony. Ale nikdy jsem mu to nevyčítala.

„Aspoň něco malého… prosím,“ šeptla jsem.

Petr chvíli mlčel, pak otevřel skříňku a vytáhl balíček instantních nudlí. „Vem si tohle, mami. Aspoň něco do žaludku. A kdyby něco, zavolej mi.“ Podal mi balíček a lehce mě pohladil po rameni. Pak už byl zpátky u počítače.

Stála jsem tam ještě chvíli, ale věděla jsem, že už mě nechce vidět. „Tak děkuju…“ řekla jsem tiše a odešla zpátky do deště.

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Vždycky jsem se snažila být dobrou matkou. Po smrti manžela jsem dělala dvě práce, abychom měli na jídlo a Petr mohl studovat. Nikdy jsem si nestěžovala. A teď? Teď stojím ve svých sedmdesáti letech před jeho bytem jako žebračka.

Doma jsem si sundala mokré boty a kabát pověsila na topení. Sedla jsem si ke stolu a položila před sebe ten balíček nudlí. Chvíli jsem na něj jen zírala. Bylo to tak ponižující – místo pomoci dostat levné jídlo pro studenty.

Ale když jsem balíček otevřela, vypadl z něj složený papírek a něco zašustilo. Srdce mi poskočilo – uvnitř byl složený pětitisícový bankovka a krátký vzkaz: „Promiň, mami. Neumím to říct nahlas. Petr.“

Seděla jsem tam dlouho a dívala se na ty peníze i na ten vzkaz. Slzy mi tekly po tvářích – nevěděla jsem, jestli je to štěstím nebo smutkem. Proč jsme si tak vzdálení? Proč neumíme spolu mluvit?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Petr malý kluk a běžel ke mně pro pusu pokaždé, když spadl z kola. Tehdy jsme si byli blízko. Ale pak přišla puberta, hádky kvůli škole, jeho první lásky… A nakonec práce v Praze a já zůstala sama v našem bytě v Kolíně.

Telefon zazvonil až večer. „Mami? Jsi doma?“ ozval se Petrův hlas nejistě.

„Ano, Petře.“

„Dostalas ty nudle?“

„Ano… děkuju.“

Chvíli bylo ticho.

„Promiň… já prostě… nevím, jak ti pomoct jinak než takhle. Vždycky jsi byla silná…“

„Petře… někdy i silní potřebují obejmout,“ řekla jsem tiše.

Zavěsil rychleji, než bych čekala.

Další dny jsem přemýšlela o tom, jak moc jsme si navzájem cizí. Večer jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici pod lampou. Všichni říkají, že rodina je základ všeho – ale co když už žádná rodina není? Co když jsme jen dva lidé spojení minulostí?

Začala jsem chodit na procházky do parku a občas si povídala s paní Novotnou od vedle o tom, jak děti dneska nemají čas ani chuť poslouchat staré lidi. „To víte,“ říkala paní Novotná, „oni mají svoje starosti.“ Ale já vím, že je to víc než jen starosti – je to strach z emocí, ze slabosti.

Jednou večer přišel Petr nečekaně ke mně domů. Stál ve dveřích s kyticí tulipánů a vypadal rozpačitě jako malý kluk.

„Můžu dál?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem.

Seděli jsme spolu u stolu a pili čaj. Petr mlčel dlouho, pak najednou řekl: „Víš… já mám někdy pocit, že tě zklamu pokaždé, když něco pokazím nebo když nejsem dost dobrej syn.“

Podívala jsem se mu do očí: „Petře… nikdy jsi mě nezklamal. Jen bych si přála, abychom spolu víc mluvili.“

Petr sklopil oči: „Já to neumím… Ale chtěl bych to zkusit.“

Objala jsem ho poprvé po letech.

Od té doby jsme spolu začali víc mluvit – ne o penězích nebo o práci, ale o životě, o vzpomínkách i o tom, co nás bolí. Někdy stačí málo – jeden balíček nudlí a upřímný vzkaz – aby se začalo něco měnit.

A tak sedím dnes večer u okna a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás čeká na obyčejné slovo nebo objetí? Proč je tak těžké říct těm nejbližším pravdu o svých pocitech? Co byste udělali vy na mém místě?