Bez domova, ale s králem v srdci: Příběh Matěje z pražského parku

„Matěji, vstávej, už je světlo!“ šeptala mi máma a třásla mnou. Otevřel jsem oči a první, co jsem uviděl, byla šedá obloha nad Letenským parkem. Zima mi zalézala pod bundu, kterou jsem dostal od paní z charity. Vedle mě spala moje mladší sestra Klárka, schoulená do klubíčka. Máma se rozhlížela, jestli nás někdo nevyhání. V tu chvíli jsem si přál být neviditelný.

„Mami, dneska půjdu zase k těm šachistům,“ zamumlal jsem a doufal, že mi to dovolí. Věděla, že když hraju šachy s důchodci na lavičkách, aspoň na chvíli zapomenu na hlad a stud. „Jen dávej pozor na věci,“ řekla tiše. „A kdyby přišel ten pán od města, uteč.“

Šachy jsem se naučil od pana Novotného, starého pána s bílým plnovousem. „Ty máš hlavu na strategii, kluku,“ říkal mi často. „Kdybys měl kde trénovat, mohl bys to dotáhnout daleko.“ Jenže já měl jen park a pár figurek, které mi pan Novotný daroval.

Jednoho dne přišel k lavičkám cizí muž v obleku. „Kdo je tady Matěj?“ zeptal se. Všichni ukázali na mě. „Slyšel jsem, že jsi šachový talent. Nechtěl bys zkusit turnaj v Domě dětí na Smíchově?“

Byl jsem v rozpacích. „Nemám peníze na startovné,“ zamumlal jsem. Muž se usmál: „To zařídíme.“

Doma – tedy spíš v našem koutku pod stromy – jsem to řekl mámě. „To je tvoje šance,“ šeptala a v očích se jí zaleskly slzy. „Ale co když prohraju?“ bál jsem se. „Hlavně to zkus,“ pohladila mě po vlasech.

Turnaj byl jako jiný svět. Děti v čistých tričkách, rodiče s termoskami kávy, šachovnice na stolech. Já měl jen staré džíny a batoh s dekou. První partii jsem vyhrál za dvacet minut. Druhou taky. Lidi si začali šeptat: „To je ten kluk z parku?“

Ve finále jsem seděl proti Tomášovi z gymplu na Pankráci. Hrál rychle a sebevědomě, ale já si pamatoval rady pana Novotného: „Nespěchej. Každý tah má svůj čas.“ Nakonec jsem ho porazil a v sále zavládlo ticho.

Po turnaji za mnou přišla paní ředitelka: „Matěji, kde bydlíš?“ Nevěděl jsem, co říct. Nakonec jsem přiznal pravdu. „To nevadí,“ řekla tiše. „Pomůžeme ti.“

Za pár dní jsme dostali nabídku na azylový byt v Holešovicích. První noc pod střechou jsem nemohl usnout – tolik ticha a tepla! Máma plakala štěstím.

Začal jsem chodit do šachového kroužku a trénoval každý den. Klárka se smála: „Jednou budeš slavný!“ Já tomu nevěřil.

O půl roku později mě pozvali na Mistrovství České republiky žáků do Ostravy. Cesta vlakem byla dobrodružství – nikdy jsem nebyl dál než v Libni! Máma mi půjčila svůj mobil, abych jí mohl volat.

V Ostravě bylo všechno nové: hotel, snídaně, soupeři z celé republiky. První partii jsem prohrál – byl jsem nervózní a ruce se mi třásly. Chtěl jsem to vzdát, ale vzpomněl jsem si na noc v parku: když jsme přežili tohle, zvládnu i šachy.

Nakonec jsem skončil druhý. Lidi tleskali a trenér mi podal ruku: „Jsi bojovník, Matěji.“

Doma nás navštívila novinářka z Českého rozhlasu a napsala o mně článek: „Bezdomovec s králem v srdci.“ Najednou nás začali zdravit sousedé a Klárka dostala nové pastelky od paní ze třetího patra.

Máma našla práci v pekárně a já dostal stipendium na gymnáziu v centru Prahy. Už jsme nemuseli žít ze dne na den.

Jednou večer jsme seděli u stolu – poprvé v životě jsme měli vlastní stůl! Máma se usmála: „Jsem na tebe pyšná.“ Klárka mě objala: „A já taky.“

Někdy si ale vzpomenu na ty noci v parku – na chlad, strach i ticho před svítáním. Šachy mi daly víc než jen vítězství: naučily mě nevzdávat se.

Občas přemýšlím: Kolik dalších dětí spí dnes venku? Kolik z nich by mohlo najít svůj královský tah? Co byste udělali vy na mém místě?