Bouřlivá noc, která změnila můj život: Příběh Eviného porodu

„Mami, prosím tě, vrať se domů co nejdřív!“ křičela jsem do telefonu, zatímco venku hřmělo tak silně, až se okna třásla. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a můj muž Petr byl na služební cestě v Brně. Mamka šla jen na rychlý nákup do Alberta, ale už byla pryč přes hodinu. V tu chvíli jsem ještě netušila, že tahle noc mi převrátí život naruby.

Najednou mě projela ostrá bolest v podbřišku. Svíjela jsem se na gauči a snažila se dýchat podle rad porodní asistentky z předporodního kurzu v Motole. „To nemůže být ono, ještě mám čas,“ opakovala jsem si v duchu, ale bolest byla čím dál silnější. Blesky osvětlovaly obývák a já měla pocit, že jsem v pasti. Mobil mi vibroval v ruce – zpráva od mamky: „Zůstala jsem uvězněná v obchodě, venku je to šílené! Drž se, hned jak to půjde, jsem doma.“

Začala jsem panikařit. Všude kolem mě ticho a jen tikot hodin a hromobití. Najednou mi hlavou proběhly všechny ty příběhy o ženách, které rodily samy doma. „To přece není možné, tohle se děje jen ve filmech nebo někde na vesnici před sto lety!“

Další vlna bolesti mě srazila na kolena. „Musím volat záchranku,“ rozhodla jsem se. Ruce se mi třásly, když jsem vyťukávala číslo 155. Operátorka byla klidná a profesionální: „Paní Evo, dýchejte zhluboka. Sanitka je na cestě. Máte otevřená vrata?“

„Ne! Klíče jsou v předsíni…“ začala jsem brečet.

„Zkuste se tam dostat, pokud můžete. Hlavně nepanikařte.“

Cestou do předsíně jsem se opírala o stěny a snažila se nevnímat bolest. Když jsem konečně odemkla vrata, ucítila jsem teplou tekutinu stékající po nohách. „Praskla mi voda…“ zašeptala jsem do tmy.

V tu chvíli dorazila mamka – promočená na kost, s taškami v ruce. „Evo! Proboha! Co se děje?“

„Rodím…“ vydechla jsem.

Mamka okamžitě odhodila tašky a začala mě podpírat. „Neboj se, holčičko, všechno zvládneme.“

Sanitka přijela během pár minut, ale mně to připadalo jako věčnost. Dva mladí záchranáři – Honza a Radek – mě rychle naložili na nosítka. „Nebojte se, paní Evo, jste v dobrých rukou,“ uklidňoval mě Honza.

Cesta do nemocnice byla jako zlý sen. Silnice byly rozbahněné, všude popadané větve. Záchranáři si mezi sebou šeptali: „Doufám, že to stihneme…“

V porodnici Na Bulovce mě čekal tým neznámých lékařů a sestřiček. Všichni byli milí, ale já měla pocit, že jsem úplně sama. Petr byl pořád na cestě z Brna a signál byl kvůli bouřce mizerný.

„Evo, musíte tlačit!“ povzbuzovala mě porodní asistentka Lenka.

„Já nemůžu… já to nezvládnu…“ vzlykala jsem.

„Podívejte se na mě,“ řekla Lenka pevně a vzala mě za ruku. „Jste silnější, než si myslíte.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na babičku Marii, která mi vždycky říkala: „Ženská vydrží víc než kůň.“ A tak jsem zatlačila ze všech sil.

Najednou bylo ticho. Slyšela jsem jen svůj dech a pak… dětský pláč. Moje dcera byla na světě.

Slzy mi tekly po tvářích a já objímala ten malý uzlíček štěstí. Petr dorazil až ráno – vyčerpaný, ale šťastný.

Když jsme pak leželi všichni tři spolu na nemocničním pokoji, uvědomila jsem si, jak moc se člověk dokáže semknout i s úplně cizími lidmi ve chvíli nouze. Mamka mi držela ruku a šeptala: „Jsem na tebe pyšná.“

Dnes už je z mojí dcery Klárky malá školkačka a já si často říkám: Co by se stalo, kdybych tu noc byla opravdu sama? Jak byste to zvládli vy? Máte taky svůj příběh o nečekané síle?