Byla jsem jen pohodlným řešením: Příběh ztraceného přátelství

„Takže ty jsi si fakt myslela, že jsme nejlepší kamarádky?“ Jana se na mě dívala s tím svým typickým úsměvem, který jsem dřív považovala za upřímný. Teď mi připadal cizí, skoro výsměšný. Seděly jsme v malé kavárně na Letné, kde jsme spolu strávily tolik odpolední, a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

Vždycky jsem si myslela, že přátelství je něco víc než společné kafe a povrchní řeči. Že je to místo, kde můžu být sama sebou – bez masek, bez studu, se všemi svými slabostmi i sny. S Janou jsme se znaly od prváku na gymplu. Prošly jsme spolu prvními láskami, maturitou, rozchody i přijímačkami na vysokou. Pamatuju si, jak jsme v noci seděly na parapetu jejího panelákového bytu v Modřanech a plánovaly si budoucnost. Smály jsme se do rána a slibovaly si, že budeme vždycky stát při sobě.

Jenže teď tu sedím a slyším slova, která mě bolí víc než jakýkoli rozchod. „Víš, Lucko,“ pokračuje Jana a upíjí kávu, „já tě mám ráda, ale… prostě jsi byla vždycky ta, co se hodila. Když jsem potřebovala někoho na povídání nebo když jsem neměla s kým jít do kina.“

Zírám na ni a v hlavě mi běží všechny ty naše společné chvíle. Jak jsem jí pomáhala stěhovat se do prvního podnájmu v Holešovicích. Jak jsem jí vařila čaj, když měla chřipku a nemohla vstát z postele. Jak jsem ji utěšovala po hádce s jejím tehdejším přítelem Tomášem. Vždycky jsem tu byla pro ni – a myslela jsem si, že ona pro mě taky.

„Takže… já jsem pro tebe byla jen záloha?“ ptám se tiše a cítím, jak se mi třesou ruce.

Jana pokrčí rameny. „Nechci, abys to brala takhle. Ale víš co – někdy prostě člověk potřebuje někoho poblíž. A ty jsi byla vždycky ochotná.“

V tu chvíli mám chuť vstát a odejít. Ale místo toho tam sedím jako přikovaná a snažím se pochopit, kde se stala chyba. Vzpomínám si na všechny ty chvíle, kdy jsem jí volala ve tři ráno, protože jsem měla úzkost nebo mě trápil strach z budoucnosti. Vždycky zvedla telefon – nebo aspoň většinou. Ale teď mi dochází, že možná jen proto, že neměla nic lepšího na práci.

Doma mě čeká ticho. Můj malý byt v Nuslích je najednou ještě prázdnější než obvykle. Sedím na gauči a přemýšlím, jestli jsem byla slepá. Jestli jsem si celou dobu něco namlouvala. Vždyť i moje máma mi občas říkala: „Lucko, dáváš do vztahů víc než ostatní.“ Ale já jí nikdy nevěřila.

Další dny jsou jako v mlze. Jana mi nevolá a já jí taky ne. V práci v kanceláři na Smíchově se snažím soustředit na tabulky a maily, ale pořád mi v hlavě zní její slova. Když mi kolegyně Petra nabídne, že zajdeme po práci na víno, odmítám. Nemám chuť s nikým mluvit.

Jednou večer mi přijde zpráva od Honzy – bývalého spolužáka z gymplu: „Nechceš zajít na pivo? Dlouho jsme se neviděli.“ Chvíli váhám, ale nakonec souhlasím. Potřebuju přijít na jiné myšlenky.

Sedíme v hospodě U Hrocha a Honza se mě ptá: „Co je s tebou? Jsi nějaká smutná.“

Povím mu všechno – o Janě, o tom pocitu zrady i o tom, jak najednou nevím, komu můžu věřit.

Honza chvíli mlčí a pak řekne: „Víš co? Možná jsi pro ni byla pohodlná možnost. Ale to neznamená, že jsi špatná kamarádka. Jen jsi narazila na někoho, kdo si toho neuměl vážit.“

Jeho slova mě zahřejí u srdce. Ale stejně mám pocit prázdna. V noci nemůžu spát a přemýšlím o tom, kolik lidí kolem mě je doopravdy upřímných. Kolik vztahů je skutečných a kolik jen pohodlných?

Začnu si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela – kolegyně v práci si povídají jen o počasí a slevách v Lidlu; sousedka mě pozdraví jen tehdy, když potřebuje zalít kytky během dovolené; dokonce i moje sestra Klára mi volá hlavně tehdy, když potřebuje pohlídat malého Filipa.

Jednoho dne mi Jana napíše: „Promiň, jestli jsem tě ranila. Ale myslím, že bychom si měly dát pauzu.“

Pauzu? Co to vůbec znamená? Přátelství přece není vztah na zkoušku.

Rozhodnu se napsat jí dopis – opravdový papírový dopis. Vypíšu do něj všechno: jak moc pro mě znamenala, jak mě její slova bolela a jak teď nevím, jestli ještě někdy někomu dokážu věřit tak jako jí.

Odpověď nikdy nepřijde.

Čas plyne a já se pomalu učím být sama se sebou. Zjišťuju, že samota není tak děsivá, jak jsem si myslela. Začnu chodit na keramiku do komunitního centra v Karlíně a poznávám nové lidi – pomalu a opatrně. Už nikomu nedávám všechno hned napoprvé.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím o tom, kolik lidí kolem mě má podobný příběh – kolik z nás bylo pro někoho jen pohodlným řešením.

Možná je to lekce dospělosti: naučit se rozpoznat opravdové vztahy od těch falešných. Ale někdy bych dala všechno za to, abych mohla znovu věřit tak bezhlavě jako kdysi.

Říkám si: Je lepší být chvíli sama než žít ve lži? A jak poznat člověka, který vás má opravdu rád? Co myslíte vy?