Byt, který rozděluje: Příběh o matce, synovi a nenasytnosti

„Takže ty mi opravdu ten byt nechceš přepsat?“ Tomášův hlas zněl ostřeji, než jsem byla zvyklá. Seděli jsme v mé kuchyni na Žižkově, kde jsem ho kdysi učila vařit vajíčka na měkko. Teď přede mnou seděl muž, můj jediný syn, a v očích měl něco cizího.

„Tomáši, prosím tě, vždyť víš, že jsem o tom přemýšlela. Ale poslední dobou…“ zarazila jsem se. Jak mu mám vysvětlit, že jeho žena Lucie mě děsí? Že její pohled na můj byt je jako pohled supa na kořist? „Poslední dobou se toho hodně změnilo.“

Tomáš si povzdechl a podíval se z okna. „Mami, my s Lucií potřebujeme větší prostor. Máme malou a v našem dvoupokojáku na Proseku už to prostě nejde. A ty ten byt stejně jen pronajímáš cizím lidem.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že tohle přijde. Už několikrát mi Lucie mezi řečí naznačila, že bych měla být „moderní babička“ a pomoct mladým. Ale nikdy jsem necítila tolik nátlaku jako teď.

Vzpomněla jsem si na minulý týden, kdy Lucie přišla sama. Bez pozdravu si sedla ke stolu a začala: „Ivano, víte, že Tomáš by si zasloužil ten byt? Vždyť jste ho vychovala sama, obětovala jste se pro něj. Teď je čas mu to vrátit.“ Její slova byla jako ledová sprcha. Nešlo o vděk, šlo o nárok.

„Lucie, já ten byt potřebuju jako jistotu na stáří,“ odpověděla jsem tehdy tiše. „A navíc… mám pocit, že by to mezi vámi mohlo způsobit spíš problémy.“

Lucie se zasmála. „Problémy? To snad ne. My bychom vám byli vděční.“

Ale já jí nevěřila. Viděla jsem, jak se dívá na můj starožitný sekretář, na obrazy po rodičích. Jako by už všechno patřilo jí.

Teď tu seděl Tomáš a čekal odpověď. „Mami, vždyť jsi mi vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější.“

„Ano,“ řekla jsem tiše. „Ale rodina není o majetku.“

Tomáš sevřel pěsti. „Takže radši ten byt necháš cizím lidem? To je tvoje rodina?“

Cítila jsem slzy v očích. „Tomáši, já tě miluju. Ale nemůžu ti dát něco, co by mohlo naši rodinu zničit.“

Vstal prudce od stolu. „Tohle ti Lucie nikdy neodpustí.“

Dveře za ním práskly a já zůstala sama. Srdce mi bušilo až v krku.

Celý večer jsem chodila po bytě a vzpomínala na doby, kdy byl Tomáš malý kluk s rozbitými koleny a smíchem v očích. Kde se to pokazilo? Kdy se z něj stal muž, který vidí ve vlastní matce jen prostředek k lepšímu bydlení?

Další dny byly tiché. Tomáš nevolal. Lucie mi poslala jen strohou SMS: „Děkujeme za jasnou odpověď.“

Začala jsem pochybovat. Nejsem příliš tvrdá? Vždyť tolik matek přepisuje byty dětem… Ale pak jsem si vzpomněla na sousedku paní Novotnou, která přišla o všechno, když její snacha prodala dům za jejím zády.

Jednoho večera mi zazvonil telefon. Byl to Tomášův kamarád Petr.

„Ivano, promiňte, že volám tak pozdě… Tomáš je poslední dobou úplně mimo. Pořád mluví o tom bytě…“

„Já vím,“ povzdechla jsem si.

„Ale víte co? On si myslí, že když mu to nedáte vy, tak to nějak vyřeší Lucie. Prý má nějaké známé na katastru…“

Ztuhla jsem. To už není jen rodinný spor. To je hrozba.

Druhý den jsem šla na úřad a nechala si ověřit všechny dokumenty k bytu. Pro jistotu jsem změnila zámky a dala inzerát na pronájem.

Když to Tomáš zjistil, přišel za mnou znovu.

„Mami! Ty jsi ten byt dala do pronájmu? To už nám ho nikdy nedáš?“

Podívala jsem se mu do očí. „Tomáši, dokud neuvidím, že ti jde o rodinu a ne o majetek, nemůžu ti věřit.“

Rozplakal se. Poprvé po letech. Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Ale věděla jsem, že tohle je teprve začátek.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí dětem a ochranou sebe sama? Je správné chránit svůj majetek i za cenu rodinného rozkolu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší riskovat vztah s dítětem kvůli spravedlnosti – nebo ustoupit a doufat v lepší budoucnost?