Byt pro syna, nebo zrada?

„Jano, musíme si promluvit. Je to důležité.“

Stála jsem u okna v našem malém bytě na Vinohradech a dívala se na šedivou oblohu. Telefon v ruce se mi třásl. Hlas mého bývalého manžela Petra zněl naléhavěji než obvykle. Už roky jsme spolu mluvili jen o synovi, nikdy o ničem osobním. Po tom všem, co mi udělal, jsem si myslela, že už mě nemůže ničím překvapit. Ale tentokrát jsem cítila v jeho hlase něco jiného – snad lítost? Nebo snad výčitky?

„Petře, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Potřebuju, abys přišla dnes večer. Je to kvůli Davidovi.“

David. Náš syn. Jediný důvod, proč jsme spolu ještě vůbec mluvili. Po rozvodu jsem se snažila udržet jeho život co nejklidnější, i když ten můj byl v troskách. Petr mě podváděl roky, lhal mi do očí a já to snášela jen kvůli Davidovi. Nechtěla jsem mu rozbít rodinu. Ale když jsem jednoho dne našla v jeho mobilu zprávy od jiné ženy – tentokrát už nešlo jen o podezření, ale o jasný důkaz –, sbalila jsem sebe i Davida a odešla.

Teď, po třech letech od rozvodu, mi Petr volal s něčím „důležitým“. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když je nemocný? Co když chce Davida k sobě natrvalo? Nebo snad…

Večer jsem stála před jeho bytem na Smíchově. Byt, který jsme kdysi společně vybírali. Byt, kde jsme plánovali budoucnost. Zazvonila jsem a dveře se otevřely téměř okamžitě.

Petr vypadal unaveněji, než jsem ho kdy viděla. „Pojď dál,“ řekl tiše.

Sedli jsme si do obýváku. Na stole ležely dvě skleničky a láhev vína. „Nechci pít,“ řekla jsem ostře.

„Jano, prosím tě…“ začal a já poznala ten tón – ten, kterým mě kdysi přesvědčoval, že všechno bude dobré.

„O co jde?“ přerušila jsem ho.

Petr si povzdechl a podíval se mi přímo do očí. „Chci ti nabídnout tenhle byt pro Davida. Je mu už skoro osmnáct a potřebuje vlastní prostor. Já se stěhuju za Markétou do Brna.“

Chvíli jsem mlčela. Byt na Smíchově byl snem každého mladého člověka v Praze. David by měl šanci začít dospělý život bez hypotéky a starostí.

„A proč mi to říkáš teď?“ zeptala jsem se podezřívavě.

Petr se zavrtěl na židli. „Je tu jedna podmínka.“

Ztuhla jsem. „Jaká podmínka?“

„Chci, abys stáhla žalobu o zvýšení alimentů.“

Zamrazilo mě. Už rok se soudíme o vyšší výživné pro Davida, protože Petr začal vydělávat víc a já sotva vyjdu s penězi z práce ve školce.

„To nemyslíš vážně,“ vydechla jsem.

„Jano, je to fér nabídka. Byt za klid a konec tahanic po soudech,“ řekl klidně.

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem brečela do polštáře, zatímco on byl někde s jinou. Na to, jak jsem musela vysvětlovat Davidovi, proč už táta nebydlí doma. A teď mi nabízí byt – ale jen pokud se vzdám toho, co našemu synovi právem náleží?

„Petře, ty chceš koupit vlastní dítě?“ vyjela jsem na něj.

„To není fér! Já chci jen…“ začal se bránit.

„Chceš jen ušetřit peníze! Myslíš si, že byt všechno vyřeší? Že tím smažeš roky lží?“

Petr mlčel. V očích měl slzy – poprvé za celou dobu, co ho znám.

„Jano… já vím, že jsem ti ublížil. Ale chci to aspoň trochu napravit.“

Zvedla jsem se ze židle a začala chodit po pokoji sem a tam. Hlavou mi běžely myšlenky: Co je lepší pro Davida? Byt v Praze je obrovská výhoda… Ale mám mu tím ukázat, že peníze jsou víc než spravedlnost? Že když má někdo moc a majetek, může si koupit cokoliv?

„A co když odmítnu?“ zeptala jsem se tiše.

„Pak byt prodám a peníze použiju na nový život s Markétou,“ odpověděl bez mrknutí oka.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen sedla zpátky a rozplakala se.

Doma mě čekal David s učením na maturitu. „Mami, jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě.

„Jsem… jen unavená,“ zalhala jsem.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad tím, co je správné. Ráno jsem volala své sestře Lucii.

„Co bys dělala ty?“ ptala jsem se zoufale.

Lucie chvíli mlčela. „Jano, já bych nikdy neobětovala spravedlnost za peníze. Ale chápu tě…“

Další dny byly peklo. Petr mi psal zprávy, volal mi do práce i večer domů. David nic netušil – nechtěla jsem ho zatěžovat svými starostmi před maturitou.

Jednou večer přišel za mnou do kuchyně.

„Mami… táta mi psal. Prý bych mohl bydlet u něj na Smíchově…“

Zamrazilo mě.

„A co jsi mu odpověděl?“ zeptala jsem se opatrně.

David pokrčil rameny: „Řekl jsem mu, že chci být hlavně s tebou.“

V tu chvíli mi došlo, že žádný byt nestojí za to, abych zradila sama sebe i svého syna.

Druhý den ráno jsem Petrovi napsala: „Byt si nech. O spravedlnost budu bojovat dál.“

Nevím, jestli jsem udělala správně. Ale aspoň vím, že jsem nezradila samu sebe ani Davida.

Někdy přemýšlím: Kolik z nás by v takové situaci odolalo? Je správné obětovat principy pro lepší budoucnost dítěte? Co byste udělali vy?