Cena nevráceného času: Příběh Jany Novotné

„Proč jsi zase přišla pozdě? Vždyť víš, že večeře je v šest!“ křičela na mě máma, sotva jsem otevřela dveře našeho panelákového bytu v Brně. V ruce jsem ještě držela tašku s učebnicemi a v hlavě mi hučelo z hodin matematiky, které jsem doučovala svého spolužáka Tomáše. „Promiň, mami, Tomáš potřeboval pomoct s přípravou na maturitu,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona už mě neposlouchala. „Vždycky se staráš o všechny ostatní, ale na vlastní rodinu kašleš!“ Její slova mě bodla jako nůž. Věděla jsem, že to není pravda, ale zároveň jsem cítila, jak se ve mně hromadí únava z toho, že pořád jen dávám a málokdy dostávám zpět.

Sedla jsem si ke stolu, kde už seděl táta s mladší sestrou Lenkou. Táta mlčel, jako obvykle, a Lenka si hrála s mobilem. Nikdo se nezeptal, jaký jsem měla den. Nikdo neocenil, že jsem pomohla Tomášovi, který by bez mé pomoci možná propadl. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, jak moc mi chybí uznání, obyčejné poděkování.

Po večeři jsem se zavřela do pokoje a napsala zprávu své nejlepší kamarádce Kláře: „Máš čas na kafe? Potřebuju si s někým popovídat.“ Odpověď přišla až za dvě hodiny: „Promiň, dneska nemůžu. Jdu s Martinem do kina.“ Věděla jsem, že od té doby, co má přítele, už pro mě nemá čas. Ale pořád jsem doufala, že se to změní.

Další den jsem šla do školy s těžkým srdcem. Tomáš mě na chodbě zastavil: „Jani, díky moc za včerejšek. Bez tebe bych to fakt nedal.“ Usmála jsem se, ale v duchu jsem si říkala, že bych si přála slyšet podobná slova i doma. Ve škole jsem byla ta, na kterou se všichni obraceli – když někdo potřeboval opsat úkol, vysvětlit látku nebo jen vyslechnout. Byla jsem ochotná kdykoli pomoci, ale málokdy se někdo zeptal, jak se mám já.

Jednoho večera jsem zaslechla rodiče hádat se v kuchyni. „Jana je pořád pryč! Kdyby se víc starala o Lenku, mohla by mít lepší známky,“ vyčítala máma tátovi. „Ale vždyť Jana pomáhá i ostatním,“ namítl táta tiše. „A co my? Kdy nám pomůže?“ Mámin hlas byl plný zloby. V tu chvíli jsem měla chuť utéct z domu. Proč je tak těžké být pro někoho dost dobrá?

S Klárou jsme se začaly vídat čím dál míň. Když jsme se konečně jednou sešly v kavárně na České, byla celá rozzářená a mluvila jen o Martinovi. „Víš, Jani, já teď nemám moc času. Ale ty to chápeš, viď?“ Přikývla jsem a cítila, jak se mezi námi otevírá propast. Když jsem jí začala vyprávět o svých pocitech, jen mávla rukou: „Neboj, to přejde. Musíš být silná.“

Jednoho dne mi Tomáš navrhl, abych s ním šla na koncert jeho kapely. „Zasloužíš si trochu zábavy,“ řekl mi s úsměvem. Souhlasila jsem a poprvé po dlouhé době jsem se těšila na něco jen pro sebe. Koncert byl skvělý a já se cítila svobodná. Po vystoupení jsme seděli na lavičce u Špilberku a Tomáš mi řekl: „Jsi fakt výjimečná holka, Jani. Ale musíš myslet taky na sebe.“ Jeho slova ve mně rezonovala ještě dlouho poté.

Doma mě čekala další hádka. Máma našla v mém pokoji lístek z koncertu a začala vyčítat: „Místo abys byla doma a pomáhala s Lenkou, ty si někde couráš! Co z tebe bude?“ Tentokrát jsem už nevydržela mlčet: „Mami, já nejsem služka! Taky mám právo na svůj život!“ Rozplakala jsem se a utekla do pokoje. Táta za mnou přišel až pozdě v noci a tiše mi položil ruku na rameno: „Neboj se být sama sebou, Jani. Já vím, že to nemáš lehké.“

Začala jsem si víc všímat toho, jak často říkám ano na úkor sebe sama. Když mě někdo požádal o pomoc, nejdřív jsem se zamyslela, jestli to opravdu chci udělat. Postupně jsem se naučila říkat ne – i když to bolelo a někteří lidé to nepochopili. Klára mi přestala psát úplně a doma bylo dusno. Ale já poprvé v životě cítila klid.

Jednoho dne mi Tomáš napsal: „Jani, pojďme spolu na výlet do Moravského krasu.“ Souhlasila jsem a ten den jsme si povídali o všem možném – o snech, o bolesti i o radosti. „Víš,“ řekl mi Tomáš, „někdy je lepší být chvíli sám než pořád obklopený lidmi, kteří tě jen vysávají.“

Doma mě čekalo překvapení – Lenka přišla za mnou do pokoje a nesměle řekla: „Jani, promiň, že jsem ti nikdy nepoděkovala za to, co pro mě děláš.“ Objala mě a já ucítila slzy v očích.

Dnes už vím, že není slabost myslet na sebe. Že když dávám druhým, nemusím přitom ztratit samu sebe. Ale pořád si kladu otázku: Kolikrát ještě musíme obětovat svůj čas a srdce těm, kteří to neumí ocenit? A kdy přijde ten okamžik, kdy si konečně řekneme dost?