Cesta, která nikam nevedla: Příběh Marie a jejích dětí na okraji světa

„Mami, proč táta zase nepřišel?“ ozvalo se z kouta, kde seděla malá Anička a tiskla k sobě plyšového medvěda. Její oči byly plné slz a já jsem v tu chvíli měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Bylo to už třetí ráno, co jsme se probudily samy, bez Petra. Všude kolem nás byla tma, nejen ta venkovní, ale i ta v duši. Chalupa na konci vesnice, kdysi plná smíchu a vůně čerstvě upečeného chleba, teď působila jako past, ze které není úniku.

„Nevím, zlatíčko,“ zašeptala jsem a pohladila ji po vlasech. „Ale my to zvládneme. Máme přece jedna druhou.“ Snažila jsem se znít jistě, ale uvnitř mě sžíral strach. Petr byl vždycky ten silný, ten, kdo nás držel nad vodou. Když odešel – beze slova, bez vysvětlení – zůstala po něm jen prázdnota a dluhy.

Na stole ležela upomínka od pojišťovny a vedle ní složenka na elektřinu. V peněžence jsem měla posledních dvě stě korun. Venku začínal podzim a já věděla, že zima bude krutá. Nejhorší bylo dívat se do očí svým dětem a nevědět, co jim říct.

„Mami, mám hlad,“ ozval se Honzík, který mezitím vylezl z postele. Bylo mu teprve pět a už poznal víc smutku než radosti. V lednici zbyl jen kousek sýra a pár brambor. Snažila jsem se vykouzlit snídani, která by je alespoň na chvíli zasytila.

Když děti odešly do školky a školy, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Všechno mě bolelo – tělo i duše. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem špatná manželka? Špatná matka? Proč Petr odešel? V hlavě mi běžely vzpomínky na naše začátky – jak jsme spolu stavěli plot kolem zahrady, jak jsme slavili Vánoce u kamen… A teď tu byl jen chlad.

Odpoledne přišla sousedka paní Novotná. „Marie, slyšela jsem… Je mi to líto. Kdybys něco potřebovala…“ řekla opatrně a položila na stůl sáček s jablky. Cítila jsem vděčnost i stud zároveň. Nikdy jsem nechtěla být ta, kterou někdo lituje.

Večer jsem se snažila dětem číst pohádku, ale Anička mě přerušila: „Mami, vrátí se táta?“

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale my to zvládneme.“

Následující týdny byly jako zlý sen. Peníze docházely, práce nikde. Ve vesnici nebylo moc možností – obchod už dávno zavřeli a do města bylo daleko. Zkoušela jsem uklízet u starších lidí nebo pomáhat na poli, ale nestačilo to ani na základní potřeby.

Jednou večer přišel dopis od Petra. Otevřela jsem ho s třesoucíma rukama:

„Marie,
promiň mi všechno. Nezvládl jsem to. Mám dluhy a bojím se, že by nám všem ublížili. Musel jsem odejít. Postarej se o děti.
Petr“

Slova mě bodala jako nůž. Takže to byla pravda – dluhy, strach… Ale proč nás v tom nechal samotné?

Začala jsem chodit do kostela, hledala útěchu ve slovech faráře Pavla. „Marie,“ řekl mi jednou po mši, „někdy musíme projít temnotou, abychom našli světlo.“ Ale já žádné světlo neviděla.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice paní Dvořáková. Prohlédla si naši chalupu a zamračila se: „Marie, takhle to nejde dál. Děti potřebují teplo a jistotu.“ Cítila jsem se ponížená i rozzuřená zároveň. „Dělám, co můžu!“ vykřikla jsem zoufale.

Ale pravda byla taková, že už nemůžu dál. Děti začaly být nemocné – Anička měla kašel, Honzík horečku. Topili jsme vším možným – starými novinami, větvemi ze zahrady…

Jednou večer přišla Anička s modřinou na ruce. „Spadla jsem ve škole,“ tvrdila, ale já věděla své. Děti ve škole byly kruté – smály se jí za staré oblečení a špinavé boty.

Začala jsem uvažovat o tom nejhorším – že bych děti dala do dětského domova. Ale pokaždé, když jsem je viděla spát vedle sebe pod jednou dekou, věděla jsem, že to nikdy nedokážu.

Jednoho dne mi paní Novotná nabídla práci v místní pekárně v sousední vesnici. Bylo to brzy ráno a za málo peněz, ale byla to šance. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno a šlapala pět kilometrů pěšky do práce. Ruce mě bolely od těsta a nohy od cesty, ale poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Děti začaly být veselejší – občas jsme si mohli dovolit i něco sladkého ke snídani. Ale pořád jsme žili na hraně – stačila jedna nemoc nebo rozbitý kotel a všechno by se zhroutilo.

Jednou večer přišla sociální pracovnice znovu: „Marie, vidím pokrok. Ale pořád je to těžké.“

Ano, bylo to těžké. Každý den boj o přežití. Každý den strach z budoucnosti.

Někdy si říkám: Proč musí být život tak krutý? Co jsme udělali špatně? A hlavně – má vůbec smysl bojovat dál?

Možná mi někdo odpoví…