Chci tě, ale chci i vlastní dítě. Pojďme si o tom promluvit. Petr možná bude překážkou.

„Myslíš to vážně, Tomáši? Opravdu chceš další dítě?“ Klára se na mě dívá s očima plnýma slz a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. V kuchyni voní káva, ale vzduch je těžký jako před bouřkou. Petr, její syn z prvního manželství, právě odešel do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně.

„Kláro, já tě miluju. Ale vždycky jsem si představoval, že budu mít vlastní dítě. S tebou… s námi.“ Snažím se mluvit klidně, ale hlas se mi třese. Klára se odvrací a dívá se z okna na šedé paneláky na Jižním Městě. „A co Petr? Myslíš, že to zvládne? On už jednou přišel o tátu…“

Vzpomínám si na první setkání s Klárou. Byla to ona, kdo mě upoutal na přednášce na fakultě – neustále si hrála s propiskou, pohupovala nohou a každou chvíli se na něco ptala. Tehdy jsem ještě netušil, že má doma osmiletého kluka a za sebou rozvod plný hádek o alimenty a střídavou péči. Když jsme spolu začali chodit, Petr byl odtažitý, skoro mě ignoroval. Později jsem pochopil proč – jeho vlastní otec ho zklamal a on teď nevěří nikomu.

„Já vím, že je to těžké,“ šeptám a přistoupím ke Kláře blíž. „Ale nemůžeme žít jen podle toho, co je jednoduché.“

Klára si utře slzy hřbetem ruky. „Víš, jaké to bylo? Když jsem zjistila, že jsem těhotná s Petrem, byla jsem sama. Moje máma mi řekla, že jsem blázen. A když jsem pak zůstala sama s malým dítětem…“

Přeruším ji: „Ale teď nejsi sama. Jsme v tom spolu.“

„Ale ty chceš svoje dítě. Nechceš jenom mě a Petra.“

Zamrazí mě její slova. Je to pravda? Miluju je oba – ale je ve mně něco hluboko zakořeněného, co touží po vlastním potomkovi. Po někom, kdo bude mít moje oči nebo úsměv mojí mámy.

Večer sedím na balkoně a kouřím jednu cigaretu za druhou. Přemýšlím o svém tátovi – jak mě učil jezdit na kole v parku na Pankráci, jak jsme spolu stavěli modely letadel. Chci tohle zažít taky. Ale vím, že Petr nikdy nebude můj syn v tom pravém slova smyslu.

Dny plynou v napětí. Petr je čím dál uzavřenější, Klára unavenější. Jednou večer slyším jejich rozhovor za dveřmi jeho pokoje.

„Mami, Tomáš tu bude pořád? Nebudeš už nikdy jenom moje?“

Klára ho obejme a šeptá mu do vlasů: „Budu vždycky tvoje máma. Ale Tomáš je taky důležitý.“

Cítím se jako vetřelec v jejich světě.

Jednoho dne přijde Klára domů dřív z práce. Sedne si ke mně na gauč a dlouho mlčí.

„Mluvila jsem s doktorkou,“ začne tiše. „Říkala mi, že kvůli mému věku už to nebude jednoduché. Možná to ani nepůjde.“

Zaskočí mě to. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by to mohlo být nemožné.

„A co kdyby to šlo?“ ptám se opatrně.

Klára zavrtí hlavou: „Nevím, jestli bych to zvládla znovu. Ty noci bez spánku… strachy… A Petr…“

V tu chvíli mi dojde, že nejde jen o mě a moje přání. Jde o nás všechny.

Začínáme chodit k rodinné terapeutce. První sezení je katastrofa – Petr mlčí a kreslí si autíčka do bloku, já se cítím trapně a Klára pláče.

Ale postupně se něco mění. Petr mi jednou podá svůj model auta: „Chceš si zahrát?“ Je to malý krok, ale pro mě obrovský.

Jednoho večera sedíme všichni tři u stolu a skládáme puzzle. Klára se na mě usměje: „Možná už máme rodinu.“

Ale otázka ve mně zůstává: Můžu být šťastný bez vlastního dítěte? Nebo tím zradím sám sebe?

Možná není správná odpověď. Možná je rodina víc než jen krev a geny.

Co byste udělali vy? Stačí láska k tomu být rodinou – nebo je touha po vlastním dítěti silnější než všechno ostatní?