Čtvrté dítě: Když láska nestačí na všechno

„To si děláš srandu, Martino?“ Petrův hlas se mi zaryl do srdce jako ledová dýka. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a test na těhotenství jsem schovala za záda, jako by to mohlo změnit pravdu. Na stole ležely drobky od rohlíků, v dětské židličce žvatlal náš nejmladší, osmiměsíční Tomášek, a já cítila, jak se mi svět rozpadá pod nohama.

„Ne, Petře. Je to pravda. Jsem těhotná.“

Zavládlo ticho, které přerušovalo jen tiché poplakávání Tomáška. Petr si sedl ke stolu, hlavu složil do dlaní. „My to nezvládneme. Vždyť už teď jsme na dně.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Nechat za sebou všechno – neustálý křik dětí, nekonečné praní, vaření, hádky o peníze. Ale místo toho jsem zůstala stát a snažila se nebrečet. V hlavě mi běžely otázky: Proč já? Proč teď? Jak to zvládneme?

Naše tři děti – Anička (7), Honzík (4) a Tomášek – už teď vyžadovaly všechnu moji energii. Petr pracoval v autodílně, domů chodil unavený, často podrážděný. Já byla na rodičovské a každý měsíc jsme počítali každou korunu. Když přišly složenky, srdce mi bušilo až v krku.

Večer jsem seděla v ložnici a dívala se na spící děti. Anička objímala plyšového medvěda, Honzík se převaloval a Tomášek tiše oddychoval v postýlce. V tu chvíli jsem cítila lásku tak silnou, že mě až bolela. Ale zároveň mě dusil strach – co když už opravdu nemám co dát?

Petr přišel později. Sedl si ke mně na postel a dlouho mlčel. „Martino, já tě mám rád. Ale mám pocit, že se topíme. Já už nevím, jak dál.“

„Já taky ne,“ šeptla jsem.

Další dny byly jako zlý sen. Petr byl odtažitý, doma panovalo napětí. Děti to vycítily – Anička se mě ptala, proč je tatínek smutný, Honzík byl vzteklý a Tomášek začal v noci plakat častěji než dřív.

Jednou večer jsem zaslechla Petra, jak telefonuje s kamarádem:

„Hele, já fakt nevím… Čtvrtý dítě… To už je moc… My jsme chtěli tři… Martinu to úplně semlelo…“

Zavřela jsem oči a slzy mi tekly po tvářích. Připadala jsem si sama jako nikdy předtím.

Začala jsem chodit na procházky do parku, abych si utřídila myšlenky. Jednou jsem tam potkala sousedku Janu. „Marti, ty jsi nějaká bledá… Děje se něco?“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Jana mě objala: „Neboj se, zvládneš to. Já ti pomůžu s dětma, když budeš potřebovat.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila aspoň malou naději.

Ale doma bylo pořád dusno. Petr začal trávit víc času v práci nebo u kamarádů v hospodě. Když byl doma, hádali jsme se kvůli maličkostem – kvůli neuklizeným hračkám, rozbitému autu, nedostatku peněz.

Jednou večer jsme se pohádali tak, že děti plakaly za dveřmi ložnice.

„Tak co chceš dělat? Máme to dítě dát pryč?“ vykřikla jsem zoufale.

Petr zbledl. „To po mně nechtěj… Ale já fakt nevím…“

Seděli jsme proti sobě jako dva cizinci.

Začala jsem chodit k psycholožce – doporučila mi ji Jana. Poprvé jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. Vyplakala jsem tam všechno – strach z budoucnosti, pocit selhání jako matka i manželka.

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná: „Maminko, děti se mi smály, že máme moc sourozenců a že jsme chudí.“

Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno bude dobré. Ale sama jsem tomu nevěřila.

Petr se začal pomalu měnit – viděl, jak moc trpím já i děti. Jednou večer přišel domů dřív než obvykle a přinesl mi kytici kopretin ze zahrady.

„Marti… Promiň mi to všechno. Já mám taky strach… Ale nechci tě ztratit.“

Poprvé po dlouhé době jsme spolu plakali a objímali se.

Začali jsme spolu znovu mluvit – o strachu, o únavě, o tom, co nás čeká. Rozhodli jsme se požádat o pomoc – Petr si našel brigádu navíc, já začala šít dětské oblečení pro sousedky a Jana nám hlídala děti.

Nebylo to snadné – pořád jsme měli málo peněz, byli jsme unavení a někdy jsme měli chuť všechno vzdát. Ale pomalu jsme si začali věřit, že to zvládneme.

Když se narodila malá Evička, byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. Děti ji přijaly s nadšením a Petr ji poprvé pochoval s očima plnýma slz.

Teď už vím, že láska nestačí na všechno – ale bez ní bychom to nezvládli vůbec.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Jak dlouho ještě vydržím? A kde berou sílu ostatní mámy? Co byste dělali vy na mém místě?