Dědictví bez lásky: Když rodina znamená jen majetek

„Maminko, podepiš to, prosím tě, ať to máme z krku,“ ozvalo se netrpělivě z úst mé dcery Lucie, zatímco mi podávala papíry k podpisu. Seděla jsem na nemocniční posteli, potila se v dusném červencovém odpoledni a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Všechno kolem mě bylo najednou cizí – bílá sterilita nemocnice, Lucčin chladný pohled i ticho, které mezi námi viselo jako těžký závoj.

„Lucie, co to je?“ zeptala jsem se tiše a podívala se jí do očí. Její manžel Petr stál opodál, ruce zkřížené na prsou, a netrpělivě přešlapoval. „To je jen plná moc, abychom mohli vyřizovat věci za tebe, kdyby se ti přitížilo,“ odpověděla Lucie až příliš rychle. Věděla jsem, že mi neříká pravdu. Vždycky jsem poznala, když lže – měla ten zvláštní tik v koutku úst.

Bylo mi špatně. Nejen fyzicky, ale hlavně na duši. Celý život jsem se snažila být pro Lucii tou nejlepší matkou. Po smrti jejího otce jsem dřela ve dvou zaměstnáních, abych jí mohla dopřát studium na gymnáziu i první byt v Praze. Když si vzala Petra, pomohla jsem jim s hypotékou. Nikdy jsem nepočítala, kolik mě to stálo – vždyť rodina je přece přednější než peníze.

Ale teď? Teď jsem byla jen stará žena na obtíž. Viděla jsem to v jejich očích pokaždé, když přišli na návštěvu – spíš povinnost než radost. A teď, když jsem onemocněla, byli najednou až příliš ochotní pomáhat. „Mami, musíš myslet na budoucnost,“ říkala Lucie a hladila mě po ruce. „Chceme ti jen pomoct.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se na posteli a v hlavě mi běžely vzpomínky – Lucie jako malá holčička s copánky, jak mi běží naproti ze školky; její první zlomené srdce; maturitní ples. Kde se stala chyba? Kdy se z ní stala cizí žena, která mě vidí jen jako klíč k lepšímu životu?

Druhý den ráno přišla sestřička s léky a podívala se na mě soucitně. „Paní Novotná, máte dnes návštěvu?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. Lucie s Petrem už nepřišli – asi měli dost starostí s papírováním. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami a bolestí.

Po týdnu mě propustili domů. Bylo dusno a vzduch voněl deštěm. Seděla jsem u okna a dívala se na prázdnou ulici před domem. Najednou mi došlo, že už nemůžu dál žít v nejistotě a strachu z toho, co bude dál. Vzala jsem telefon a objednala se k notářce paní Králové.

„Paní Novotná, jste si jistá tím rozhodnutím?“ zeptala se mě notářka, když jsem jí vysvětlila svou situaci. „Ano,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe. „Chci změnit svůj testament.“

Seděla jsem tam a podepisovala dokumenty s pocitem smutku i úlevy zároveň. Místo Lucie a Petra jsem vše odkázala své sestřenici Aleně, která mi poslední roky pomáhala bez nároku na cokoli – nosila mi nákupy, volala si se mnou večer, když mi bylo smutno.

Když jsem přišla domů, čekali už na mě Lucie s Petrem. „Tak co? Už jsi to podepsala?“ zeptal se Petr bez obalu. Podívala jsem se na ně oba – dceru, která mi byla kdysi vším, a jejího muže, který nikdy nepochopil význam slova rodina.

„Ano,“ řekla jsem tiše. „Ale ne to, co jste chtěli vy.“

Lucie zbledla. „Co tím myslíš?“

„Změnila jsem svůj testament,“ odpověděla jsem klidněji, než bych čekala. „Odkázala jsem všechno někomu jinému.“

Následovalo ticho tak husté, že by se dalo krájet nožem. Petr začal křičet: „To nemyslíš vážně! Po všem, co jsme pro tebe udělali?“

Rozplakala jsem se – ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Kvůli tomu, že jsem musela udělat takové rozhodnutí. „Vy jste pro mě neudělali nic z lásky,“ zašeptala jsem.

Lucie odešla bez slova. Petr za ní práskl dveřmi.

Zůstala jsem sama v tichém bytě. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Teď tu sedím u okna a přemýšlím: Kde jsme se jako rodina ztratili? Je možné někdy odpustit takovou zradu? Co je vlastně v životě důležitější – krev nebo láska?