Dědictví, které mi vzalo všechno: Příběh zrady a nového začátku

„To není možné! To prostě nemůže být pravda!“ vykřikla jsem do ticha naší kuchyně, když jsem dočetla poslední řádek notářského dopisu. Prsty se mi třásly, papír byl už celý pomačkaný. Všechno, co jsme s Petrem budovali – jeho podíl ve firmě, úspory, dokonce i chalupa v Orlických horách – to všechno připadlo ženě jménem Ivana Novotná. Nikdy jsem to jméno neslyšela. Nikdy mi o ní neřekl ani slovo.

Petr a já jsme vyrůstali v jedné ulici v Hradci Králové. On byl vždycky ten kluk, co opravoval kola sousedům a snil o vlastním autoservisu. Já chtěla pomáhat lidem, proto jsem šla na sociální práci. Na gymplu jsme se míjeli, ale později nás spojili společní známí. Vzali jsme se v kostele svatého Antonína, kde jsme oba byli pokřtění. Bylo to jednoduché, ale krásné. Petr byl tichý, pracovitý, nikdy moc nemluvil o pocitech. Já byla ta upovídaná, co řešila všechno hned.

Po svatbě jsme si pořídili malý byt na Slezském Předměstí. Petr začal podnikat s kamarádem Radkem – opravovali staré škodovky a časem si otevřeli vlastní dílnu. Já pracovala na úřadě, pomáhala rodinám v nouzi. Děti jsme neměli – nejdřív nebyl čas, pak už to nešlo. Ale byli jsme šťastní. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Petr poslední roky často jezdil na služební cesty do Brna. Vždycky říkal, že jedná s dodavateli nebo shání nové zakázky. Nikdy mě nenapadlo pochybovat. Vždycky se vrátil domů, přivezl mi kytku nebo čokoládu z benzínky. Jenže teď… teď už vím, že jsem byla slepá.

Když Petr před třemi měsíci náhle zemřel – infarkt přímo v dílně – zhroutil se mi svět. Pohřeb byl malý, jen rodina a pár přátel z práce. Radek mi pomáhal s vyřizováním všeho kolem firmy. „Neboj se, všechno ti vysvětlím,“ říkal mi pořád dokola. Jenže pak přišel ten dopis od notáře.

Seděla jsem u stolu a snažila se pochopit, jak je možné, že Petr všechno odkázal cizí ženě. Zavolala jsem Radkovi.

„Radku, kdo je Ivana Novotná?“

Na druhém konci bylo dlouhé ticho.

„To… to je složitý, Hanko,“ zamumlal nakonec.

„Složitý? Můj manžel mi celý život lhal? Proč mi nic neřekl?“

Radek mlčel. Nakonec jen tiše dodal: „Měl bys za ní zajít.“

Dny jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Nakonec jsem si vyhledala adresu Ivany Novotné v Brně a rozhodla se tam jet. Musela jsem znát pravdu.

Když mi otevřela dveře, byla to žena kolem čtyřicítky, upravená, s hlubokýma očima a smutným úsměvem.

„Vy jste Hana? Čekala jsem vás,“ řekla tiše.

Seděly jsme spolu v jejím obýváku a ona mi nalila čaj.

„Petr byl… byl pro mě vším,“ začala opatrně. „Poznali jsme se před pěti lety na autosalonu. Pomohl mi s autem a… zůstali jsme v kontaktu.“

„Byli jste milenci?“ vyhrkla jsem.

Ivana sklopila oči. „Ano. Ale nebylo to jen to. On… slíbil mi, že až bude čas, všechno změní.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí půda pod nohama.

„A věděla jste o mně?“

„Ano,“ přikývla tiše. „Ale nikdy jsem nechtěla nic brát vám ani vaší rodině.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít něco, utéct pryč. Místo toho jsem jen seděla a dívala se na ženu, která žila paralelní život s mým mužem.

Cestou domů ve vlaku jsem přemýšlela o všem, co jsme s Petrem prožili. Bylo vůbec něco z toho pravda? Nebo byl celý náš vztah jen kulisa pro jeho druhý život?

Doma mě čekala maminka. „Haničko,“ objala mě pevně, „musíš jít dál.“

Ale jak? Jak mám začít znovu, když mi Petr vzal nejen budoucnost, ale i minulost?

Začala jsem chodit k psycholožce. První týdny jsem jen plakala a vyčítala si, že jsem nic nepoznala. Pak přišel zlom – rozhodla jsem se vrátit do práce a pomáhat lidem v těžkých situacích ještě víc než dřív.

Jednou večer mi zavolala Ivana.

„Hanko, nechci ti brát vzpomínky ani tvůj domov. Pokud budeš chtít, můžeme se domluvit na nějakém kompromisu.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila náznak naděje.

Dnes už vím, že život není černobílý. Petr mě zradil, ale zároveň mi dal sílu najít samu sebe mimo něj. S Ivanou jsme nakonec našly společnou řeč – ona si nechala firmu a já chalupu v horách. Peníze mě už tolik nezajímaly.

Každý den si kladu otázku: Jak dobře vlastně známe ty, které milujeme? A dokážeme odpustit nejen jim, ale i sami sobě?