Den, kdy se Adam vrátil jiný: Tajemství, které nás rozdělilo
„Kláro, prosím tě, nech mě chvíli být.“ Jeho hlas zněl dutě, když si sundával kabát a ani se na mě nepodíval. Stála jsem ve dveřích kuchyně a v ruce držela hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Adam se vrátil z Prahy o den dřív, než měl, a místo úsměvu a objetí jsem dostala jen jeho záda.
„Co se děje? Něco se stalo v práci?“ zkusila jsem to znovu, i když jsem už tušila, že tohle není jen únava. Adam byl vždycky otevřený, nikdy přede mnou nic netajil. Ale teď? Jako by mezi námi stála neviditelná zeď.
Mlčel. Prošel kolem mě do ložnice, kde zabouchl dveře. Zůstala jsem stát v kuchyni a cítila, jak se mi hroutí svět. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – vyhodili ho? Stalo se něco jeho rodičům? Nebo… někdo jiný? Ta poslední myšlenka mě bodla do srdce.
Další dny byly jako zlý sen. Adam byl doma fyzicky, ale duchem někde jinde. Vyhýbal se mi, mluvil jen o práci nebo o počasí. Když jsem navrhla, že bychom mohli jet na víkend k jeho rodičům do Znojma, jen pokrčil rameny: „Nevím, uvidíme.“
Jednou v noci jsem ho slyšela plakat v koupelně. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak zlomeného. Chtěla jsem za ním jít, obejmout ho, ale něco mě zastavilo. Možná strach z toho, co bych mohla zjistit.
Začala jsem být podezřívavá. Prohlížela jsem jeho telefon – nic. Žádné zprávy, žádné cizí číslo. Ale jeho pohled byl prázdný a jeho doteky chladné. Přestali jsme spolu spát. Přestali jsme spolu snít.
Jednoho večera jsem to už nevydržela. „Adame, prosím tě, řekni mi pravdu. Co se děje? Miluješ mě ještě vůbec?“
Seděl na gauči, ruce složené v klíně, oči upřené do země. „Kláro… já… něco se stalo v Praze.“
Srdce mi bušilo až v krku. „Co?“
„Já… byl jsem na večírku s kolegy. Pil jsem víc než obvykle. A pak…“ Hlas se mu zlomil. „Probudil jsem se ráno vedle někoho jiného.“
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme spolu budovali – naše sny o domě na venkově, o dětech – všechno bylo pryč. Chtěla jsem křičet, rozbít něco, ale místo toho jsem jen tiše plakala.
„Byla to žena?“ zeptala jsem se nakonec.
Zavrtěl hlavou. „Ne… byl to muž.“
Tohle jsem nečekala. Najednou mi došlo, proč byl tak odtažitý, proč se mě bál dotknout. Nešlo jen o nevěru – šlo o to, že sám sobě nerozuměl.
Následující týdny byly peklo. Chodili jsme kolem sebe jako stíny. Adam začal chodit k psychologovi a já k sestře na víno a pláč. Rodiče nic nevěděli – před světem jsme hráli šťastný pár.
Jednou večer přišel Adam domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně ke stolu a dlouho mlčel.
„Kláro… já tě nechci dál trápit. Myslím, že bychom měli jít každý svou cestou.“
Věděla jsem to už dávno, ale slyšet to nahlas bolelo víc než cokoliv jiného.
Rozvod proběhl rychle a tiše. Před rodiči jsme řekli, že jsme se odcizili – žádné hádky, žádné výčitky. Jen ticho a smutek.
Dnes žiju sama v našem bytě v Brně. Adam odešel do Prahy a začal nový život. Občas si napíšeme – krátké zprávy o tom, jak se máme. Nikdy už jsme nemluvili o tom večeru v Praze.
Někdy si říkám: Kdyby mi to řekl hned? Kdybych byla silnější? Mohli jsme být šťastní? Nebo je lepší žít s pravdou než ve lži?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada – nebo je lepší začít znovu?