Den, kdy se všechno změnilo: Neviditelné zápasy Nikoly

„Proč na mě tak koukáš? Myslíš si, že jsem špína?“ ozvalo se zpod mostu u Palackého náměstí, kde jsem se toho rána schovávala před deštěm. Zastavila jsem se, v ruce igelitku s rohlíky a jogurtem, a chvíli jsem jen stála. Ten hlas byl plný vzdoru, ale i zoufalství. Otočila jsem se a spatřila muže v potrhané bundě, s očima, které byly až nepřirozeně jasné.

„Ne, jen… chtěla jsem vám něco dát,“ vykoktala jsem a podala mu tašku.

„To si myslíš, že mě zachráníš jedním rohlíkem?“ zasmál se hořce. „Víš vůbec, jaký to je? Každý den čekat, jestli tě někdo kopne nebo ti aspoň hodí drobáky?“

Nevěděla jsem, co říct. Vždycky jsem si myslela, že pomáhat je správné – ale najednou jsem si připadala hloupě. „Já… promiňte. Jmenuju se Eliška.“

Chvíli mlčel. Pak si sedl na obrubník a pokynul mi, abych si přisedla. „Nikola,“ představil se tiše. „A jestli máš čas, povím ti, jak se člověk dostane až sem.“

Seděla jsem vedle něj a poslouchala déšť bubnující na plechový most. Nikola začal vyprávět. Byl kdysi elektrikářem v jedné pražské firmě. Měl ženu Martinu a dceru Aničku. „Všechno bylo normální,“ řekl. „Práce, domov na Jižáku, občas pivo s kamarády.“ Jenže pak přišla výpověď – firma zkrachovala. Martina to nesla těžce. Začali se hádat kvůli penězům, Anička byla malá a nechápala proč máma pořád pláče.

„Snažil jsem se najít novou práci,“ pokračoval Nikola, „ale bylo to těžší, než jsem čekal. Všude chtěli mladé nebo lidi s praxí v IT. Já byl jen elektrikář.“ Nakonec Martina odešla i s Aničkou k rodičům do Brna. Nikola zůstal sám v bytě, který už nemohl platit. Když ho vystěhovali, skončil na ulici.

„Víš, co je nejhorší?“ zeptal se mě najednou a podíval se mi zpříma do očí. „Že tě lidi přestanou vidět jako člověka. Jsi jen překážka na chodníku.“

V tu chvíli kolem nás prošla paní s deštníkem a odvrátila pohled. Nikola se smutně usmál: „Vidíš? Už ani nepozdraví.“

Začala jsem mu klást otázky – kde spí, co jí, jestli má ještě nějaké přátele. Vyprávěl mi o noclehárně na Žižkově, kde je ale často plno nebo tam někdo krade. O polévce v Armádě spásy a o tom, jak je těžké najít práci bez trvalého bydliště a čistého oblečení.

„A rodina?“ zeptala jsem se opatrně.

Nikola se zarazil. „Psala mi Martina jednou za rok – na Vánoce. Anička už mě asi ani nezná.“ V očích se mu zaleskly slzy.

Seděli jsme tam dlouho. Déšť ustal a kolem nás začal proudit ranní ruch Prahy – lidé spěchali do práce, tramvaje cinkaly, auta troubila. Ale já měla pocit, že jsme s Nikolou v úplně jiném světě.

Když jsem se zvedala k odchodu, vytáhla jsem z peněženky dvoustovku a podala mu ji. Zavrtěl hlavou: „Nech si to. Dneska mi stačí, že mě někdo poslouchal.“

Celý den jsem na něj musela myslet. V práci jsem byla nesoustředěná a večer doma jsem o tom vyprávěla mamince. Ta jen mávla rukou: „To jsou všichni stejní – určitě si za to může sám.“ Ale já věděla, že to není pravda.

Další dny jsem Nikolu hledala znovu – nosila mu jídlo a občas čisté ponožky nebo tričko od bratra. Povídali jsme si o všem možném – o jeho dětství v Kladně, o tom, jak rád chodil na fotbal se svým tátou, o tom, jak moc mu chybí dcera.

Jednou večer mi zavolala Martina – našla moje číslo v Nikolově starém mobilu. Byla rozrušená: „Proč mu pomáháte? On vás jen využívá! Nevíte, co všechno udělal!“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že Nikola není zlý člověk – jen měl smůlu a všechno se mu rozpadlo pod rukama.

Martina mi pak napsala dlouhou zprávu – vyčetla mi, že rozrývám staré rány a že Nikola nikdy nebyl dobrý manžel ani otec. Byla v tom spousta bolesti i hněvu.

Začala jsem pochybovat – opravdu pomáhám? Nebo jen zasahuji do cizích životů? Ale když jsem viděla Nikolu další den sedět pod mostem s úsměvem a knihou, kterou jsem mu půjčila, věděla jsem, že aspoň pro něj to něco znamená.

Jednoho rána už tam Nikola nebyl. Ptala jsem se ostatních bezdomovců – prý ho odvezla sanitka po epileptickém záchvatu. Dny plynuly a já chodila kolem mostu s pocitem prázdnoty.

Až po týdnu mi přišla zpráva od Martiny: „Nikola je v nemocnici na Karlově náměstí. Chce vás vidět.“

Šla jsem tam s bušícím srdcem. Nikola byl bledý a slabý, ale usmál se: „Děkuju ti za všechno… díky tobě jsem si zase připadal jako člověk.“

Když jsem odcházela z nemocnice, hlavou mi vířily otázky: Proč je tak snadné přehlížet lidi jako Nikola? Kolik dalších příběhů míjíme každý den bez povšimnutí?

Možná bychom měli častěji zastavit a naslouchat – třeba právě tím někomu zachráníme život.

Co myslíte vy? Má smysl pomáhat i tehdy, když to ostatní nechápou? Nebo bychom měli raději zůstat stranou a dívat se jinam?