Druhá šance na lásku po sedmdesátce: Příběh Anny z Nuslí

„To snad nemyslíš vážně, mami! Vždyť je ti přes sedmdesát!“ křičela na mě dcera Jana, když jsem jí poprvé řekla o Karlovi. Stála uprostřed mé malé kuchyně v Nuslích, ruce v bok, oči plné nepochopení a možná i strachu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na dvě půlky – jedna toužila po tom novém štěstí, druhá se bála zklamat vlastní děti.

Nikdy bych nevěřila, že ještě někdy budu stát před takovým rozhodnutím. Po smrti mého manžela Františka jsem žila jen pro rodinu. Každý den stejný: ráno káva, nákup v Albertu na náměstí Bratří Synků, odpoledne procházka do parku Folimanka, večer televize a háčkování. Občas jsem si posteskla, že je doma ticho, ale smířila jsem se s tím. Vždyť co bych ještě mohla čekat?

A pak přišel Karel. Poprvé jsem ho potkala právě ve Folimance. Seděl na lavičce, krmil holuby a četl Lidové noviny. Když jsem si vedle něj sedla, usmál se na mě a řekl: „To je dneska krásně, viďte?“ Odpověděla jsem mu jen krátkým „Ano“, ale v duchu jsem si říkala, že je to poprvé po letech, co se mnou někdo mluví jinak než prodavačka v obchodě nebo vlastní vnoučata.

Začali jsme se vídat častěji. Nejdřív náhodou, pak už schválně. Povídali jsme si o všem možném – o starých filmech, o tom, jaké to bylo za socialismu, o dětech i o tom, jak moc nám chybí naši zesnulí partneři. Karel byl vdovec už deset let. Měl syna v Brně, který za ním jezdil jen zřídka. Byl sám stejně jako já.

Jednoho dne mi Karel přinesl růži. „Jen tak,“ řekl a já měla slzy v očích. Připadala jsem si najednou mladá a krásná, i když jsem věděla, že mám vrásky a bolavá kolena. Začali jsme spolu chodit na koncerty do Vyšehradu, na výstavy do Veletržního paláce a občas i na pivo do hospody U Bansethů.

Když jsem to řekla Janě a synovi Petrovi, čekala jsem radost nebo aspoň pochopení. Místo toho přišla studená sprcha. „Mami, co když tě chce jen využít? Co když ti ublíží? A co řeknou sousedé?“ ptala se Jana stále dokola. Petr byl tišší, ale viděla jsem v jeho očích stejný strach. Prý mám myslet na rodinu a ne na sebe.

Začaly hádky. Jana mi vyčítala, že zanedbávám vnoučata – prý už nejsem tak ochotná hlídat malou Aničku jako dřív. Petr mi jednou dokonce řekl: „Mami, táta by z toho nebyl nadšený.“ To mě zabolelo nejvíc. Františka jsem milovala celý život a nikdy bych ho nechtěla nahradit. Ale copak to znamená, že už nesmím být šťastná?

Jednou večer mi Karel zavolal: „Ančo, nechci ti dělat problémy v rodině. Jestli chceš, přestaneme se vídat.“ Seděla jsem u stolu a dívala se na jeho číslo na displeji. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám dvě možnosti: buď budu žít podle představ svých dětí a zůstanu sama až do smrti, nebo si dovolím být ještě chvíli šťastná.

Druhý den ráno jsem šla za Janou domů. Seděla u stolu s hrnkem kávy a tvářila se unaveně. „Jani,“ začala jsem opatrně, „já tě chápu. Bojíš se o mě. Ale já už nechci být sama. Chci ještě něco zažít.“ Chvíli mlčela a pak mi tiše řekla: „Já jen nechci přijít i o tebe.“ Objaly jsme se a obě plakaly.

S Petrem to bylo těžší. Dlouho se mnou nemluvil. Až když viděl, že nejsem nešťastná ani nemocná, začal mě brát zpátky mezi své blízké. Dnes už chápe, že láska není jen pro mladé.

S Karlem jsme spolu už druhý rok. Každý den je pro mě malý zázrak – společné snídaně na balkoně, výlety do Stromovky nebo prostě jen tiché večery u televize. Někdy si říkám: Proč nám společnost upírá právo na štěstí jen proto, že máme šedivé vlasy? Proč by měl být konec života jen čekáním na smrt?

Možná to není příběh jako z televize – žádné velké drama ani bohatství. Ale je to moje druhá šance na lásku a já ji nechci promarnit.

A vy? Myslíte si, že máme právo být šťastní i ve stáří? Nebo bychom měli žít jen pro druhé?