Dům, kde nikdo nechce zůstat

„Eliško, prosím tě, ozvi se mi…“ šeptám do ticha, zatímco se mi třesou ruce a mobil v dlani pípá další odmítnutý hovor. Srdce mi buší v hrudi, ale ne tak prudce jako před hodinou, když jsem se zhroutila na podlahu v kuchyni našeho rozlehlého domu v Průhonicích. Teď už jen bolí. Všude kolem mě je ticho, které by se dalo krájet. Když jsem byla mladá, snila jsem o velkém domě plném smíchu a rodiny. Teď tu mám jen ozvěnu vlastních kroků a vzpomínek.

„Noro, musíš do nemocnice,“ říkal mi doktor Novotný, když mě nakládali do sanitky. „Máte štěstí, že jste to přežila.“ Štěstí? Připadám si spíš jako někdo, kdo byl potrestán za vlastní pýchu. Když jsme s manželem Karlem kupovali tenhle dům, byla jsem přesvědčená, že tím dáváme dětem to nejlepší. Dnes už vím, že jsme jim možná dali spíš důvod utéct.

Ležím na nemocničním lůžku a zírám do stropu. Mobil mlčí. Eliška nevolá. Syn Tomáš je někde v Brně a jeho žena mi nikdy nebyla po chuti. Vždycky jsem si myslela, že děti budou chtít jezdit domů, že budou chtít být s námi. Ale poslední roky přijedou jen na Vánoce – a i to je spíš povinnost než radost.

Zkouším volat Elišce znovu. Zase nic. Zoufalství mě nutí hledat další možnosti. Vzpomenu si na starého přítele – Honzu, který byl kdysi mým kolegou v seznamovací agentuře. Byl to on, kdo mi pomáhal přežít rozvod s Karlem a kdo mě vždycky vyslechl. Najdu jeho číslo a vytočím ho.

„Noro? Co se děje?“ ozve se jeho hlas.

„Honzo… já… měla jsem infarkt. Jsem v nemocnici na Krči. Eliška mi nebere telefon…“ hlas se mi láme.

„To mě mrzí… Chceš, abych za tebou přijel?“ ptá se tiše.

„Ne… jen… můžeš jí prosím zavolat? Třeba ti to vezme.“

Honza souhlasí a slíbí, že to zkusí. Zavěsím a cítím se ještě hůř než předtím. Proč moje vlastní dcera nechce vědět, jestli žiju nebo umírám?

Za pár hodin přijde Honza osobně. Sedne si ke mně na postel a vezme mě za ruku.

„Volal jsem jí,“ říká opatrně. „Říkala, že má moc práce a že přijede až o víkendu.“

„Práce?“ vydechnu nevěřícně. „Vždyť jsem její matka!“

Honza mlčí a jen mě drží za ruku. V jeho očích vidím soucit i něco jako výčitku.

„Víš, Noro,“ začne po chvíli, „možná je čas si přiznat, že ty děti už nejsou malé. Mají svoje životy… Možná jim ten dům připomíná spíš tvoje očekávání než domov.“

Zamrazí mě při té představě. Vždyť jsem pro ně chtěla jen to nejlepší! Vždycky jsem jim všechno dávala – nové hračky, nejlepší školy, dovolené u moře… Ale možná jsem jim nikdy nedala to nejdůležitější – pocit bezpečí a přijetí.

Vzpomínám si na hádky s Eliškou o jejím výběru partnera. Jak jsem jí říkala, že si zaslouží lepšího než Petra, který nemá pořádnou práci. Jak jsem Tomášovi vyčítala jeho manželku – že není dost dobrá pro naši rodinu.

Možná proto teď sedím sama v nemocnici a děti jsou daleko.

Když mě propustí domů, Honza mě odveze autem. Dům je studený a prázdný. Odemknu dveře a rozhlédnu se po obrovské hale s mramorovou podlahou a křišťálovým lustrem. Všechno je tu dokonalé – ale mrtvé.

Sednu si do kuchyně a čekám na Elišku. Přijede až v sobotu večer, unavená po práci.

„Ahoj mami,“ řekne bez emocí a obejme mě jen letmo.

„Eliško… proč jsi nepřijela dřív?“ ptám se tiše.

Pokrčí rameny: „Měla jsem uzávěrku v práci a Petr byl nemocný.“

„Ale já jsem byla v nemocnici! Málem jsem umřela!“ vyhrknu zoufale.

Eliška se na mě podívá tvrdě: „Mami, vždycky jsi chtěla všechno mít pod kontrolou. Nikdy jsi nenechala nikoho dýchat. Tenhle dům… je pro mě spíš vězení než domov.“

Zůstanu sedět jako opařená. Slyším její slova znovu a znovu v hlavě: vězení… ne domov.

Když Eliška odejde, sedím dlouho v tichu a přemýšlím o všem, co jsem kdy udělala špatně. Proč jsme si mysleli, že velký dům znamená šťastnou rodinu? Proč jsme nikdy nemluvili o tom, co opravdu cítíme?

Možná je čas něco změnit. Možná bych měla prodat tenhle dům a začít znovu – někde menším, kde bude místo pro skutečné vztahy a ne jen pro vzpomínky na to, co mohlo být.

Ale mám na to ještě sílu? A co když už je pozdě?

Možná největší otázka není proč děti nechtějí jezdit domů – ale proč jsme jim nikdy nedali důvod chtít zůstat.

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné napravit roky mlčení a nepochopení? Nebo už je opravdu pozdě?