Dům, který nás rozdělil: Příběh Jany z Plzně

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ křičela jsem přes slzy, když jsem v jeho očích poprvé spatřila lhostejnost. Bylo pozdní páteční odpoledne, naše dcera Anička si v obýváku kreslila a já právě zjistila, že všechny naše úspory zmizely z účtu. „Maminka potřebovala pomoc, Jana. Ten dům byl na prodej jen teď. Vždyť víš, jak je na tom,“ odpověděl klidně, jako by šlo o nákup rohlíků. V tu chvíli jsem pochopila, že něco mezi námi prasklo.

Byli jsme spolu deset let. Poznali jsme se na plzeňské univerzitě, kde jsem studovala češtinu a Petr informatiku. Vždycky byl tichý, spolehlivý, nikdy mě nenechal na holičkách. Jeho matka, paní Věra, byla vdova a často si stěžovala na samotu ve starém paneláku na Slovanech. Ale nikdy by mě nenapadlo, že Petr obětuje naši budoucnost pro její pohodlí.

Seděla jsem na posteli a v hlavě mi vířily otázky: Jak to mohl udělat? Proč se mnou nemluvil? Co bude s Aničkou? Když jsem se mu to snažila vysvětlit, jen pokrčil rameny: „Jsi moc citlivá. Je to jen dům.“

Jenže pro mě to nebyl jen dům. Byla to naše šance na lepší život – větší byt, možná dovolená u moře, jistota pro Aničku. Místo toho jsme teď měli jen holé stěny a pocit zrady.

Následující týdny byly peklem. Petr trávil čím dál víc času u své matky v novém domě na Doubravce a domů chodil pozdě večer. Anička se ptala: „Kdy přijde tatínek?“ a já nevěděla, co jí říct. Moje máma mi radila: „Musíš být silná kvůli malé.“ Ale jak být silná, když vás nejbližší člověk opustí kvůli vlastní matce?

Jednoho večera jsem našla odvahu a řekla Petrovi: „Takhle už to dál nejde. Buď jsme rodina my tři, nebo…“ Nedopověděla jsem. On se jen zvedl a odešel. Druhý den ráno už si balil věci.

Zůstala jsem sama s Aničkou v malém bytě na Borech. Peníze byly pryč, práce učitelky na základce sotva pokryla nájem a jídlo. Přesto jsem věděla, že musím bojovat. Pro Aničku i pro sebe.

Začala jsem doučovat děti po večerech, abych si přivydělala. Každý den jsem se snažila Aničce vysvětlit, že tatínek ji má pořád rád, i když už s námi nebydlí. Byly noci, kdy jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: Proč právě já? Co jsem udělala špatně?

Jednou mi volala paní Věra: „Janičko, Petr je nešťastný. Nechceš si promluvit?“ Cítila jsem vztek i lítost zároveň. „Paní Věro, měla jste nás ráda? Proč jste mu to dovolila?“ Na druhém konci bylo ticho.

V práci si kolegyně šeptaly: „Chudák Jana, manžel ji nechal kvůli matce.“ Některé mě litovaly, jiné odsuzovaly: „Měla být tvrdší.“ Jenže já nikdy nebyla ta, co křičí nebo vyhrožuje.

Po půl roce přišel rozvod. Petr chtěl Aničku vídat jen občas – prý má moc práce a musí se starat o matku. Anička byla smutná, ale časem si zvykla. Já jsem se naučila žít bez něj.

Začala jsem chodit běhat do parku u Borských polí a tam jsem potkala Lenku – taky samoživitelku. Povídaly jsme si o všem možném a já zjistila, že nejsem jediná, kdo přišel o všechno kvůli rodinným konfliktům.

Jednoho dne mi Anička přinesla obrázek: „To jsme my dvě v novém domě.“ Usmála jsem se a poprvé po dlouhé době cítila naději.

Začala jsem šetřit znovu – pomalu, po stokorunách. S Lenkou jsme si navzájem pomáhaly s hlídáním dětí a společně jsme zvládly i ty nejtěžší chvíle.

Po dvou letech jsme se s Aničkou přestěhovaly do malého řadového domku na okraji Plzně. Nebyl nový ani velký, ale byl náš. Každý večer jsme si četly pohádky a smály se spolu.

Petr mi občas volal – prý je unavený a jeho matka je pořád nespokojená. Už mě to nebolelo. Věděla jsem, že jsem udělala správně.

Dnes už vím, že domov nejsou stěny ani peníze na účtu. Domov je místo, kde vás někdo čeká a má rád – i když je to jen malá holčička s velkýma očima.

Někdy přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Měla jsem bojovat víc za naše manželství? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?