Dům, který nás rozdělil: Příběh o důvěře, rodině a zradě

„To nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme v kuchyni u stolu, kde jsme tolikrát řešili běžné starosti – kdo vyzvedne Aničku z kroužku, co budeme vařit na víkend, kolik je potřeba zaplatit za opravu auta. Ale tentokrát bylo všechno jinak. Petr se na mě díval s tím svým klidným výrazem, který mě vždycky dokázal uklidnit. Tentokrát mě ale rozčiloval.

„Myslím to naprosto vážně, Jano. Je to pro děti nejlepší. Kdyby se nám něco stalo…“ začal vysvětlovat, ale já ho přerušila.

„A co já? Co když… co když to není jen kvůli dětem?“ V očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že Petr byl kdysi ženatý s Lenkou a že má dceru Barču, kterou vídá jednou za měsíc. Nikdy jsem se necítila ohrožená jeho minulostí – až do teď.

Petr se nadechl a položil mi ruku na dlaň. „Jano, vždyť víš, že bych ti nikdy neublížil. Ale dům by měl patřit dětem. Je to správné.“

Zůstala jsem sedět a zírala na něj. V hlavě mi vířily myšlenky. Proč teď? Proč po tolika letech? Vždyť jsme dům kupovali společně, každý platil půlku hypotéky. Byla jsem to já, kdo maloval dětské pokoje, sázel růže pod okny a opravoval plot, když Petr neměl čas.

Ten večer jsem nemohla usnout. Slyšela jsem, jak Petr v ložnici tiše dýchá, zatímco já zírala do stropu a přemýšlela o všem, co jsme spolu prožili. Připomněla jsem si jeho slova z doby, kdy jsme dům kupovali: „Tady zestárneme spolu.“ Teď mi připadalo, že mě chce vyšachovat ze svého života.

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem seděla u počítače a předstírala, že pracuju na rozpočtu projektu. Místo toho jsem si na internetu četla články o převodu nemovitostí a dědictví. Zjistila jsem, že pokud by byl dům napsaný na děti, já bych v případě rozvodu neměla nic. Najednou mě přepadl strach – co když Petr něco chystá? Co když má někoho jiného?

Večer jsem to nevydržela a zavolala své sestře Martině. „Marti, Petr chce přepsat dům na děti,“ řekla jsem jí do telefonu.

„To je divný…“ ozvalo se po chvíli ticha. „Jsi si jistá, že v tom není něco víc?“

„Nevím,“ přiznala jsem. „Ale mám pocit, že mi něco tají.“

Martina mě přesvědčila, abych si s Petrem promluvila otevřeně. Jenže když jsem večer přišla domů, čekal na mě další šok. Petr seděl v obýváku s Barčou – jeho dcerou z prvního manželství.

„Ahoj Jano,“ pozdravila mě Barča rozpačitě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Petr přešel rovnou k věci: „Barča bude potřebovat peníze na vysokou školu. Lenka na to nemá a já bych jí chtěl pomoct.“

V tu chvíli mi všechno došlo. Nešlo jen o naše děti – šlo i o Barču. Petr chtěl dům přepsat na všechny tři děti. Najednou jsem měla pocit, že celý můj život je lež.

„Takže chceš, abych se vzdala svého podílu na domě kvůli tvé dceři?“ zeptala jsem se tiše.

Petr sklopil oči: „Jano, je to správné…“

„Správné pro koho?“ vykřikla jsem. „Pro tebe? Pro Barču? A co já? Co naše děti? Myslíš si, že je fér mě takhle obejít?“

Barča vstala: „Já tady být nemusím…“

„Ne, Barčo, ty za nic nemůžeš,“ řekla jsem jí rychle. „Tohle je mezi mnou a tvým tátou.“

Když Barča odešla, mezi mnou a Petrem zavládlo ticho husté jako mlha nad Vltavou. Dny plynuly a my spolu mluvili jen o tom nejnutnějším – kdo nakoupí, kdo vyzvedne děti ze školy.

Jednoho večera přišla za mnou naše dcera Anička: „Mami, proč jste s tátou pořád naštvaní?“

Objala jsem ji a rozplakala se. „Někdy je těžké najít společnou řeč,“ zašeptala jsem jí do vlasů.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho nezávislého, kdo mi pomůže pochopit vlastní pocity. Psycholožka mi řekla: „Jano, musíte si ujasnit své hranice. Máte právo na svůj podíl i na svůj názor.“

Po několika týdnech mlčení jsem si s Petrem sedla ke stolu. „Petře,“ začala jsem rozechvěle, „já ten dům nepřepíšu. Je to i můj domov a nechci přijít o všechno, co jsme spolu budovali.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Chápu tě… ale nevím, jestli takhle můžeme dál žít.“

A tak jsme žili vedle sebe jako cizí lidé v jednom domě. Každý den jsem přemýšlela: Má smysl bojovat za svůj domov? Nebo mám odejít a začít znovu?

Někdy v noci sedím u okna a dívám se na světla Prahy v dálce. Přemýšlím: Kde je hranice mezi obětí pro rodinu a zdravým sebevědomím? A kolik toho má člověk obětovat pro lásku?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné vzdát se všeho kvůli dětem – nebo kvůli partnerovi?