Dům, který rozděluje rodinu: Když tchán nesouhlasí

„To snad nemyslíš vážně, Pavle!“ vyhrkla jsem, sotva jsem zaslechla, co se chystá. Seděli jsme u nás v kuchyni, dcera Jana s bříškem už pěkně kulatým, a její manžel Pavel se tvářil, jako by právě oznámil, že si koupí nové auto. „Proč by měl být ten dům napsaný na tvou maminku?“

Pavel se na mě podíval s tím svým klidným pohledem, který mě vždycky rozčiloval. „Je to jednodušší kvůli hypotéce. Mamka má lepší bonitu a banka nám dá lepší podmínky. Navíc… je to tak jistější.“

Jana seděla mezi námi a nervózně si mnula ruce. „Mami, prosím tě… Pavel to má promyšlené. Já mu věřím.“

Ale já jsem cítila, jak mi v hrudi roste panika. Vždyť tohle není jen tak! Vždyť když bude dům napsaný na Pavlovu matku, moje dcera nebude mít nic jistého. Co když se něco stane? Co když se pohádají? Co když…

Vzpomněla jsem si na vlastní rozvod před dvaceti lety. Jak jsem zůstala s Janou sama v malém bytě na Jižním Městě a musela začínat od nuly. Tehdy mi nikdo nepomohl. A teď mám jen bezmocně přihlížet, jak moje jediná dcera riskuje všechno?

„Jano, promiň, ale tohle nemůžu jen tak přejít,“ řekla jsem tiše. „Co když se něco stane? Co když…“

Pavel mě přerušil: „Marie, vždyť jsme rodina. Myslíte si, že bych Janu někdy o něco připravil?“

„To není o tobě,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Ale zákony jsou zákony. Když bude dům na tvou maminku, Jana nebude mít žádné právo.“

V kuchyni bylo ticho. Slyšela jsem jen tikání hodin a Janino tiché popotahování.

„Mami, já už to nechci řešit,“ zašeptala Jana. „Jsem unavená. Chci jen klid pro děti.“

Ale já jsem věděla, že klid teď nebude.

Doma jsem o tom přemýšlela celou noc. Vzpomínala jsem na všechny ty roky, kdy jsme s Janou bojovaly samy. Na to, jak těžce si našla Pavla – slušného kluka z dobré rodiny. Ale jeho matka paní Novotná… vždycky byla trochu jiná liga. Všechno muselo být podle ní. A teď má mít klíče od domu mojí dcery?

Druhý den jsem zavolala své sestře Aleně. „Co bys dělala na mém místě?“ ptala jsem se zoufale.

„Marie, musíš si s Janou promluvit sama,“ řekla Alena. „Ale opatrně. Tohle může rodinu roztrhnout.“

A měla pravdu.

O víkendu jsme se všichni sešli u Novotných na zahradě. Paní Novotná byla ve svém živlu – rozdávala koláče a smála se na vnoučka Tomáška.

„Tak co ta hypotéka?“ zeptala se mě najednou.

„Já bych byla radši, kdyby byl dům napsaný na Janu a Pavla,“ řekla jsem upřímně.

Paní Novotná se zamračila: „Ale Marie, vždyť je to jen formalita! Já bych nikdy Janu nevyhodila!“

„To není o důvěře,“ řekla jsem tiše. „Ale o jistotě pro děti.“

Pavel se snažil situaci uklidnit: „Mami, Maruško… pojďme to nechat být. Je to naše rozhodnutí.“

Ale já jsem viděla v Janiných očích slzy.

Večer mi Jana volala: „Mami, prosím tě… už to neřeš. Já už nemůžu.“

„Janičko, nechci ti ublížit,“ šeptala jsem do telefonu. „Ale bojím se o tebe.“

„Já vím… Ale Pavel je můj muž. Musím mu věřit.“

Zavěsila.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak moc může jeden podpis změnit život celé rodiny. O tom, jak snadno může žena přijít o všechno – i když miluje a věří.

Začaly jsme se s Janou vídat méně. Vždycky byla unavená, nervózní. Tomášek byl často u babičky Novotné – prý aby si Jana odpočinula.

Jednou večer mi přišla zpráva: „Mami, můžu přijít?“

Seděla u mě v kuchyni a plakala: „Pohádali jsme se kvůli tomu domu. Pavel říká, že přeháním… Ale já mám strach.“

Objala jsem ji: „Janičko, nikdy nejsi sama.“

Druhý den mi volal Pavel: „Marie, proč jí dáváš takové myšlenky do hlavy? Chceme být rodina!“

„Rodina je o důvěře – ale i o jistotách,“ odpověděla jsem.

Nakonec dům opravdu napsali na paní Novotnou.

Jana je teď často smutná a uzavřená do sebe. S Pavlem spolu žijí dál – ale něco mezi nimi prasklo.

A já? Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem dobře, že jsem bojovala? Nebo jsem měla mlčet a věřit jako Jana?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo zasahovat do života svých dětí – nebo je máme nechat jít vlastní cestou i za cenu jejich bolesti?