Dům, peníze a matka: Když rodina rozděluje víc než jen majetek

„Takže ty sis vzala všechny peníze za dům a nechala jsi nám mámu na krku?“ Eva stála ve dveřích obýváku, ruce v bok, oči plné výčitek. Její hlas byl ostrý jako nůž. Můj bratr Petr seděl na pohovce a díval se do země. Já jsem stála u okna, v ruce hrnek s kávou, která mi už dávno vystydla.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě – zvlášť po tom všem, co jsme si prožili. Ale od chvíle, kdy táta zemřel a my s Petrem museli řešit dědictví, jako by se mezi nás vklínila neviditelná zeď.

Táta nám odkázal dům v Malešicích. Starý, ale prostorný. Petr s Evou tam bydleli už roky, protože jejich byt byl malý a máma potřebovala péči. Já jsem bydlela sama v pronájmu na Žižkově a do Malešic jsem jezdila jen na návštěvy. Když přišlo na dělení majetku, Petr navrhl, že mi vyplatí polovinu hodnoty domu a oni si ho nechají. Souhlasila jsem – potřebovala jsem peníze na vlastní bydlení a Petr s Evou přece měli mámu u sebe.

Jenže teď, o půl roku později, Eva tvrdila, že jsem je podvedla. „Ty jsi dostala všechny peníze a my tu máme mámu, která už skoro nepoznává ani nás! Víš vůbec, jaké to je? Každou noc vstávat, měnit jí pleny, poslouchat její blábolení?“

„Evo, já…“ začala jsem tiše.

„Ne! Ty vůbec nevíš! Ty si žiješ svůj život v Praze a my tady dřeme! Petr je pořád v práci a všechno zůstává na mně!“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Máma byla kdysi silná žena – učitelka češtiny, která nás oba vychovala sama poté, co táta odešel na pár let do Německa za prací. Teď byla jen stínem toho, kým bývala.

Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsme s Petrem běhali po zahradě, jak máma pekla bábovku a smála se našim hádkám o to, kdo bude první na houpačce. Teď jsme se hádali o peníze a péči o ni.

„Jano,“ ozval se najednou Petr tichým hlasem. „Možná bychom měli najít nějaké řešení. Takhle to dál nejde.“

„A jaké řešení?“ vyjela Eva. „Jana už dostala svoje! My máme jen starosti.“

Cítila jsem slzy v očích. „Evo, já chápu, že je to těžké. Ale já taky nemám jednoduchý život. Pracuju dvanáct hodin denně, abych splatila hypotéku. Nemůžu si dovolit být tu každý den.“

„Ale můžeš aspoň přijet o víkendu! Nebo zaplatit pečovatelku! Máš přece ty peníze!“

Tohle byla rána pod pás. Peníze z domu už dávno zmizely v záloze na byt a rekonstrukci. Zbylo mi sotva pár tisíc na účtu.

„Nemysli si, že mám miliony,“ řekla jsem tiše. „Ale můžu pomoct jinak. Můžeme se střídat o víkendech. Nebo najít domov pro seniory…“

Eva se rozesmála – hořce a bez radosti. „Domov? To bys chtěla mámu odložit jako starý nábytek?“

Petr se zvedl z pohovky a přešel ke mně. „Jano, já už fakt nevím. Eva je vyčerpaná a já taky. Máma potřebuje víc péče, než jí můžeme dát.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme všichni ztracení. Každý z nás měl svou pravdu – a každý trpěl jinak.

Ten večer jsem odjela domů s pocitem viny a bezmoci. Cestou tramvají jsem přemýšlela nad tím, kde se to všechno pokazilo. Bylo to dědictvím? Nebo tím, že jsme nikdy neuměli mluvit o svých pocitech?

Další týdny byly plné ticha a napětí. Volali jsme si s Petrem jen zřídka – vždycky šlo jen o mámu a praktické věci. Eva mi neodpustila.

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Jano, máma spadla v noci z postele. Eva je úplně na dně. Musíme něco udělat.“

Přijela jsem hned po práci. Máma ležela v posteli, oči prázdné, ruce slabé jako papír. Eva seděla vedle ní a plakala.

„Promiň,“ řekla jsem tiše a objala ji.

Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvily bez výčitek – jen o tom, jak moc nás to všechno bolí.

Nakonec jsme společně našli domov pro seniory nedaleko Malešic. Bylo to těžké rozhodnutí – ale máma tam měla péči i společnost.

S Petrem jsme se začali vídat častěji. Eva mi časem odpustila – nebo aspoň přestala hledat viníka.

Dnes sedím u okna svého bytu a přemýšlím: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem měla bojovat víc za rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?