Dům ve skále: Cena za tři desetiletí života

„Tohle je všechno? Po třiatřiceti letech?“ zasyčela jsem, když mi notářka podávala klíče. Všichni v kanceláři na mě upřeli oči, ale já už se nestyděla. Po smrti manžela jsem dřela na statku jeho rodiny v malé vesnici u Litoměřic. Každý den od rána do noci, bez dovolené, bez vděku. A teď mi místo slíbeného podílu na majetku nabídli jenom starý dům vytesaný do skály za vsí. Dům, o kterém se říkalo, že je prokletý a že tam ani kozy nechtějí spát.

„Paní Novotná, je to férová nabídka,“ řekla notářka suše. „Všechno je v pořádku podle závěti.“

„Férová?“ otočila jsem se na švagrovou Martu. „Třicet tři let jsem vám vařila, prala, starala se o vaše děti! A vy mi dáte tohle?“

Marta jen pokrčila rameny. „Nikdo tě nenutil zůstat.“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Všichni v rodině Novotných byli stejní – chladní, vypočítaví. Můj muž Petr byl jediný, kdo měl srdce. Ale ten už tu nebyl.

Když jsem poprvé stála před domem ve skále, foukal studený vítr a já měla pocit, že se mi vysmívá. Dveře byly těžké, rezavé panty skřípaly. Uvnitř byla tma a zatuchlina. Na stěnách plíseň, v rozích pavučiny. Ale něco mě nutilo jít dál. Vzpomněla jsem si na Petrova slova: „Nikdy se nevzdávej, Hanko.“

První noc byla nejhorší. Ležela jsem na staré matraci a poslouchala kapky vody stékající po stěně. Přemýšlela jsem, jestli má můj život ještě nějaký smysl. Co když už nikdy nebudu šťastná? Co když jsem jen hloupá ženská, která si nechala všechno líbit?

Ráno jsem se rozhodla začít znovu. Vyhrnula jsem si rukávy a pustila se do úklidu. Každý kout domu byl jako vzpomínka na minulost – na dětství v chudobě, na Petrovu lásku, na zradu jeho rodiny. Když jsem odsunula starou skříň, objevila jsem malá dvířka ve zdi. Vedla do úzké chodby vytesané do skály.

Svítila jsem si mobilem a šla dál. Na konci chodby byla malá místnost s truhlou. Srdce mi bušilo až v krku. Otevřela jsem ji a našla staré dopisy a fotografie. Byly to dopisy od Petrova dědečka své ženě – psal jí o lásce, o válce, o tom, jak postavil tenhle dům pro ni, aby měli útočiště před světem.

Sedla jsem si na zem a četla jeden dopis za druhým. Slzy mi tekly po tvářích. Uvědomila jsem si, že tenhle dům není prokletý – je plný bolesti i naděje. Stejně jako já.

Začala jsem opravovat střechu, natírala okna, vysazovala květiny před vchodem. Lidé z vesnice mě pozorovali z dálky – někteří se posmívali, jiní jen kroutili hlavou. Jednoho dne přišla sousedka paní Kovářová.

„Hanko, proč to děláš? Proč tu zůstáváš?“ zeptala se.

„Protože už nemám kam jít,“ odpověděla jsem upřímně.

„Ale mohla bys odejít do města…“

„A co bych tam dělala? Tady aspoň něco zůstalo po Petrovi.“

Paní Kovářová přikývla a přinesla mi koláč. Od té doby za mnou chodila častěji – někdy jen na kávu, jindy pomáhala s úklidem zahrady.

Jednou večer přišla Marta. Stála ve dveřích a tvářila se nervózně.

„Hanko… můžu dál?“

Mlčky jsem ji pustila dovnitř.

„Nevím, jak začít,“ řekla tiše. „Chtěla bych ti něco říct.“

Sedly jsme si ke stolu. Marta dlouho mlčela.

„Víš… Petr ti chtěl ten dům odkázat sám od sebe. Ale matka ho přinutila změnit závěť.“

Podívala jsem se jí do očí. „Proč mi to říkáš až teď?“

„Protože mám výčitky svědomí,“ přiznala Marta a rozplakala se.

Chvíli jsme seděly v tichu. Pak jsem jí podala kapesník.

„Nemůžu ti odpustit hned,“ řekla jsem upřímně. „Ale možná jednou…“

Od té doby jsme spolu mluvily častěji. Marta mi pomáhala s opravami domu a já jí zase s hlídáním vnoučat. Pomalu jsme si začaly rozumět.

Jednoho dne přišel starosta s nabídkou: „Paní Novotná, slyšel jsem, že jste ten dům dala dohromady. Nechtěla byste tu otevřít malou kavárnu nebo galerii? Lidé by sem rádi chodili.“

Zasmála jsem se poprvé po letech od srdce.

Dnes sedím před domem ve skále a dívám se na západ slunce nad vinicemi. Vím, že život není fér a že bolest nikdy úplně nezmizí. Ale taky vím, že člověk může najít nový smysl i tam, kde by to nikdy nečekal.

Možná bych měla být naštvaná nebo zatrpklá – ale místo toho cítím klid.

Ptám se vás: Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit rodině takovou zradu? Nebo byste odešli a začali znovu jinde?