Důstojníkova laskavost: Jak mi cizí člověk změnil život v nejtemnější chvíli

„Prosím, nevolejte policii… mám doma děti,“ šeptala jsem, když mě prodavačka chytila za rukáv u pokladny. V ruce jsem svírala igelitku s máslem, chlebem a dvěma konzervami. Srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi hučelo. Všechno se to seběhlo tak rychle – hlad, zoufalství, prázdná peněženka a představa, že moje děti budou zase usínat s kručícím žaludkem.

Prodavačka mě táhla do zadní místnosti, kde už čekal strážník. Byl vysoký, měl tmavé vlasy a oči, které se na mě dívaly jinak než ostatní – nebyla v nich zloba, spíš únava a možná i pochopení. „Jmenujete se?“ zeptal se klidně. „Radka Novotná,“ odpověděla jsem tiše a cítila, jak mi po tváři stéká slza.

„Máte u sebe občanský průkaz?“ pokračoval. Podala jsem mu ho s třesoucíma rukama. Prodavačka mezitím rozhořčeně vyprávěla, jak už toho mají dost, že lidi kradou čím dál víc a že tohle musí skončit. Strážník ji přerušil: „Nechte nás chvíli o samotě.“ Když odešla, sedl si naproti mně a chvíli mlčel.

„Proč jste to udělala?“ zeptal se nakonec. Nedokázala jsem mu lhát. „Nemám peníze. Přišla jsem o práci, alimenty chodí pozdě, sociálka je pomalá… Děti mají hlad.“ Zlomil se mi hlas. Čekala jsem kázání nebo výsměch, ale on jen tiše přikývl.

„Kolik vám chybí do konce měsíce?“ zeptal se najednou. Zmateně jsem na něj pohlédla. „Nevím… možná dva tisíce…“ odpověděla jsem popravdě. Sáhl do kapsy a vytáhl peněženku. „Tady máte dva tisíce korun. Berte to jako půjčku. Ale slibte mi, že už nikdy nebudete krást.“

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. „Proč to děláte?“ vyhrkla jsem. Pokrčil rameny: „Protože vím, jaké to je být na dně.“

Vzala jsem peníze a rozplakala se. Cestou domů jsem pořád dokola přemýšlela, jestli to byl sen nebo skutečnost. Doma mě čekaly dvě děti – Honzík a Klárka – a když jsem jim dala večeři, poprvé za dlouhou dobu jsem cítila něco jako naději.

Dny plynuly a já se snažila najít si práci. Posílala jsem životopisy, chodila na pohovory, ale všude chtěli zkušenosti nebo mladší lidi. Peníze od Tomáše mi pomohly přežít do další sociální dávky, ale pořád jsem měla pocit studu a viny.

Jednoho dne mi přišel dopis – pozvánka na pohovor do školní jídelny. Byla to práce uklízečky, ale byla to práce! Když jsem nastoupila, byla jsem vděčná za každý den bez strachu z exekutora nebo hladu.

Blížily se Vánoce a já věděla, že letos budou skromné. Děti si přály nové boty a knížky, ale já měla sotva na kapra a brambory. Večer před Štědrým dnem někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a za nimi stál Tomáš s velkou taškou.

„Tohle je pro vás,“ řekl rozpačitě. V tašce byly potraviny, sladkosti pro děti a dokonce i malý dárek pro každého z nás. „Nemůžu to přijmout…“ začala jsem, ale on mě přerušil: „Můžete. Až budete moct, pomozte někomu jinému.“

Ten večer jsme s dětmi poprvé po letech zpívali koledy bez strachu z budoucnosti. Honzík objal Tomáše kolem pasu a Klárka mu podala vlastnoručně vyrobený obrázek anděla.

Po Novém roce jsem Tomášovi splatila půjčku a začali jsme se vídat častěji – nejdřív jen jako přátelé, pak i jako něco víc. Děti ho přijaly jako člena rodiny a já poprvé za dlouhou dobu věřila, že všechno může být lepší.

Ale ne všichni v našem okolí byli tak chápaví. Moje matka mi vyčetla, že jsem si nechala pomoct od cizího chlapa: „Co když tě jen využívá? Co když chce něco za něco?“ Sousedka zase roznesla po domě drby o tom, jak jsem byla přistižena při krádeži.

Bylo těžké čelit pohledům lidí v obchodě nebo na ulici. Někteří se mi vyhýbali, jiní šeptali za zády. Ale Tomáš stál při mně – i když mu kolegové v práci naznačovali, že by měl být přísnější a že takové lidi jako já by měl trestat, ne jim pomáhat.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Tomáš řekl: „Víš, Radko, někdy je těžší odpustit sám sobě než ostatním.“ Měl pravdu. Dlouho mi trvalo přijmout fakt, že i když člověk udělá chybu, může si zasloužit druhou šanci.

Dnes už mám stabilní práci ve školní jídelně a s Tomášem plánujeme společnou budoucnost. Děti jsou šťastné a já vím, že bez jeho laskavosti bych možná nikdy nenašla odvahu začít znovu.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Kolik lidí kolem nás žije ve strachu a studu jen proto, že nemají nikoho, kdo by jim podal ruku? A kolik z nás by mělo odvahu udělat to samé co Tomáš?