Dvacet pravidel, která mi zničila rodinu

„Vojto, už toho mám dost! Buď si vybereš mě a děti, nebo ten zatracený sešit!“ křičela na mě Jana, zatímco v kuchyni práskala dvířky od skříněk. Stál jsem tam, v ruce svíral starý, zažloutlý sešit s nápisem „Pravidla života – František Novák, 1899“. V hlavě mi hučelo. Vždyť jsem to dělal pro nás… nebo ne?

Všechno začalo před rokem, když jsme s Janou uklízeli půdu u mých rodičů v malé vesnici u Litomyšle. Mezi harampádím jsem našel ten sešit. Na první stránce stálo: „Dvacet pravidel pro život, které nesmíš nikdy porušit.“ Byla tam slova mého pradědečka Františka, o kterém se v rodině mluvilo jako o moudrém muži, který přežil války, bídu i komunisty. Pravidla byla jednoduchá: „Vždy říkej pravdu“, „Nikdy neodmítej pomoc sousedovi“, „Rodina je na prvním místě“… a další. Některá mi přišla samozřejmá, jiná přísná až krutá.

Začal jsem je zkoušet dodržovat. Nejprve malé věci – přiznal jsem Janě, že jsem rozbil její oblíbený hrnek. Pak větší – řekl jsem šéfovi v práci, že jeho plán je nesmysl. Sousedovi jsem pomáhal opravovat plot i ve chvíli, kdy jsem měl být na oslavě dcery. A právě tehdy se to začalo hroutit.

„Tati, proč jsi zase nebyl na mém vystoupení?“ ptala se mě Anička se slzami v očích. „Pomáhal jsem panu Dvořákovi s plotem, slíbil jsem mu to,“ odpověděl jsem a cítil se jako správný chlap. Ale Anička jen zavrtěla hlavou a odešla do pokoje.

Jana byla čím dál víc podrážděná. „Myslíš si, že když budeš žít podle nějakých sto let starých pravidel, budeš lepší člověk? My tě potřebujeme tady a teď! Ne někde v minulosti!“ hádala se se mnou večer co večer. Já ale věřil, že když vydržím, všechno se zlepší.

Jenže místo toho přišly další hádky. V práci mě přeřadili na horší pozici – prý nejsem týmový hráč. Sousedé si začali stěžovat, že jim lezu do života až moc. Doma bylo dusno. Jednou večer Jana sbalila děti a odešla k matce.

Seděl jsem sám v kuchyni, před sebou otevřený sešit a láhev rumu. Četl jsem pravidlo číslo 17: „Nikdy neustupuj ze svých zásad.“ A poprvé mě napadlo: Co když jsou některé zásady jen past?

Začal jsem si psát deník. Zapisoval jsem si každý den, kdy jsem pravidla dodržel – a co to přineslo. Čím víc jsem psal, tím víc jsem viděl, jak moc jsem se vzdálil lidem kolem sebe. Pravidlo číslo 5: „Vždy řekni pravdu.“ Řekl jsem Janě, že už ji tolik nemiluji jako dřív – a ona odešla. Pravidlo číslo 12: „Pomáhej každému, kdo tě požádá.“ Pomáhal jsem tolik lidem, až mi nezbyl čas na vlastní děti.

Jednoho dne přišel můj otec. Sedl si naproti mně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Vojto, František byl tvrdý chlap. Ale taky byl často sám. Víš proč? Protože nikdy neuměl ustoupit ani o krok. Ty jsi lepší než on – neboj se být i trochu svůj.“

Ta slova mě zasáhla víc než všechna pravidla světa. Poprvé jsem zavřel sešit a nechal ho ležet na polici.

Začal jsem chodit za Janou a dětmi. Nešlo to hned – Anička mě dlouho nechtěla ani vidět. Jana byla chladná a odtažitá. Ale pomalu jsme spolu začali mluvit. Přiznal jsem jí všechno – i to, jak moc mě pravidla ovládla.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Jana řekla: „Vojto, já nechci žít podle žádných pravidel z minulosti. Chci žít s tebou – tady a teď.“

A tak teď sedím v kuchyni, koukám na starý sešit a přemýšlím: Je lepší žít podle zásad, nebo podle srdce? Co byste udělali vy?