Hanba na Slapské přehradě: Jak jeden výbuch změnil můj život

„Tohle je ostuda! Takhle se tu přece nemůžete promenádovat!“ křičel jsem, aniž bych si uvědomoval, kolik lidí mě slyší. Slunce pražilo na hladinu Slapské přehrady a já, Jaroslav, jsem stál na rozpáleném betonu s rukama v bok a díval se na skupinu mladých žen v bikinách. Moje dcera Tereza stála opodál, tvářila se, že mě nezná, a já cítil, jak mi stoupá krev do hlavy.

„Tati, nech toho,“ sykla na mě Tereza, ale já už byl rozjetý. „Tohle je veřejné místo! Jsou tu děti!“ pokračoval jsem a mával rukama. Jedna z dívek, asi dvacetiletá brunetka, mi klidně odpověděla: „Pane, nikomu tím neubližujeme. Jestli se vám to nelíbí, nedívejte se.“

V tu chvíli jsem zahlédl mobil v ruce nějakého kluka. Natáčel mě. To mě rozzuřilo ještě víc. „Tohle si nenechám líbit! Kde jsou vaše rodiče? Kde je výchova?“ hulákal jsem dál. Lidé kolem začali šumět, někdo se smál, někdo kroutil hlavou. Tereza se mi pokusila položit ruku na rameno: „Prosím tě, pojď už.“

Ale já nešel. Měl jsem pocit, že musím něco říct, že musím bránit nějaké hodnoty. Jenže místo toho jsem vypadal jako blázen. Když jsme nakonec odešli, Tereza mlčela celou cestu do auta. Doma bouchla dveřmi od pokoje a já zůstal v kuchyni sám.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od kolegy: „Jardo, jsi slavnej! Koukej na Facebook.“ Otevřel jsem mobil a uviděl video – mě, jak křičím na ty holky v plavkách. Komentáře byly nemilosrdné: „Typickej českej buran.“ „Co mu vadí? Závidí mládí?“ „Ať si radši hlídá vlastní rodinu.“

Začal mi zvonit telefon. Nejprve šéf: „Jardo, tohle je průšvih. Firma nechce být spojovaná s takovým chováním.“ Pak personalistka: „Musíme to řešit. Přijď dneska.“

V kanceláři bylo dusno. Šéf se na mě ani nepodíval: „Jardo, máme firemní kodex chování i mimo práci. Tohle je přes čáru.“ Snažil jsem se vysvětlit, že jsem jen chtěl chránit děti před nevhodností, ale nikdo mě neposlouchal. „Musíme se rozloučit,“ řekl šéf suše.

Když jsem přišel domů s výpovědí v ruce, žena Alena už to věděla. „Co jsi to zase vyvedl?“ vyjela na mě. „Celé příbuzenstvo mi píše! Máma brečí, že ji pomlouvají sousedky!“

Sedl jsem si na gauč a hlava mi třeštila. Tereza přišla z pokoje a jen tiše řekla: „Tati… proč jsi to udělal? Proč ti tak vadí, jak se kdo obléká?“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Vždycky jsem byl vychován k určitému pořádku – holky mají být slušné, kluci mají chránit rodinu. Ale najednou jsem viděl sám sebe očima ostatních – jako někoho, kdo neumí ovládat vlastní emoce.

Následující dny byly peklo. Lidé na ulici si šeptali, někteří se mi vyhýbali. V obchodě mi prodavačka podala rohlíky bez jediného slova. Kamarádi z hospody přestali volat.

Jednou večer přišla Tereza do kuchyně a sedla si naproti mně. „Tati… víš, že jsi mi tím hodně ublížil? Ve škole si ze mě dělají srandu. Říkají mi moralistka.“

Chtěl jsem ji obejmout, ale ucukla. „Já nechci být jako ty,“ řekla tiše.

Alena začala trávit víc času u své sestry. Doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Přemýšlel jsem o všem – o tom, proč mě to tak rozčílilo, proč jsem musel zasahovat do života cizích lidí.

Jednoho dne mi přišla zpráva od starého kamaráda Pavla: „Hele, Jardo, nebylo to od tebe hezký… Ale každej děláme chyby. Zkus se omluvit.“

Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem napsal omluvu na Facebook – veřejně, pod to video: „Omlouvám se všem dotčeným ženám i ostatním za své chování u Slapské přehrady. Neuvědomil jsem si důsledky svých slov ani činů.“

Někteří lidé mi odpustili, jiní ne. Práci jsem nesehnal dlouho – všude mě poznávali podle videa. Alena mi řekla: „Musíš změnit sám sebe, jinak tě opustím.“

Začal jsem chodit na terapie a pomalu chápat, že svět už není takový jako za mého mládí. Že hodnoty nejsou jen o tom, co kdo nosí na sobě.

Tereza mi po čase odpustila – alespoň částečně. Jednou jsme spolu seděli na lavičce u řeky a ona řekla: „Tati… hlavně už nikdy nekřič na cizí lidi kvůli tomu, co mají na sobě.“

A já přemýšlím: Proč jsme tak rychlí v odsuzování druhých? Kolik toho člověk musí ztratit, aby pochopil vlastní chyby? Co byste udělali vy na mém místě?