Když budoucnost přinesla zkoušky: Pravá tvář rodiny

„To dítě si nenecháš, že ne?“ ozvalo se v kuchyni, kde paní Novotná stála s rukama v bok a pohledem, který mě doslova probodával. Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a já cítila, jak se mi hroutí svět. Ještě před týdnem jsme společně plánovali pokojíček a teď… teď jsem byla sama.

Vdala jsem se za Petra v devatenácti. Všichni říkali, že je to brzy, ale já byla přesvědčená, že jsem našla svého člověka. Petr byl laskavý, pozorný a jeho maminka mě přijala jako vlastní. Když jsme se k nim nastěhovali do bytu na sídlišti v Brně-Žabovřeskách, paní Novotná mi vařila čaje, když jsem byla nemocná, a dokonce mi koupila nový kabát na zimu. „Jsi dcera, kterou jsem nikdy neměla,“ říkávala mi často.

Když jsem otěhotněla, byla to radost pro všechny. Petr mě objal a šeptal mi do ucha, jak se těší na naši holčičku nebo chlapečka. Paní Novotná začala štrikovat malé ponožky a plánovala, jak bude vnouče vozit v kočárku po Lužánkách. Všechno bylo jako z pohádky.

Pak přišla ta návštěva u doktora. „Vaše dítě má vrozenou vadu srdce,“ řekl lékař tiše a podal mi kapesník. „Bude potřebovat operaci hned po narození a celý život bude pod dohledem lékařů.“ V tu chvíli se mi rozpadly všechny sny. Ale ještě víc mě bolela reakce těch, které jsem považovala za svou rodinu.

Petr byl první, kdo začal couvat. „Nevím, jestli na to mám,“ řekl mi večer v ložnici a díval se do zdi. „Možná bychom měli zvážit… jinou možnost.“ Nedokázal ani vyslovit slovo potrat. Paní Novotná byla ještě tvrdší: „Proč bys měla přivést na svět dítě, které bude jen trpět? Mysli na Petra! Mysli na nás!“ Její slova mě bodala jako nůž.

Začaly hádky. Každý den byl boj. „Jsi sobecká!“ křičela na mě paní Novotná. „Chceš nám zničit život?“ Petr mlčel nebo odcházel z bytu. Přestali jsme spolu mluvit o budoucnosti. Já ale cítila, že to dítě je moje a že ho musím chránit, i kdybych měla zůstat sama.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou za zavřenými dveřmi. „Musíš ji přesvědčit,“ šeptala paní Novotná naléhavě. „Nenecháme si zničit rodinu kvůli nějaké chybě přírody.“ Petr jen tiše přikývl.

Začala jsem chodit k psycholožce. Byla to jediná osoba, která mě vyslechla bez odsuzování. „Je to vaše rozhodnutí,“ řekla mi jednou klidně. „Ale musíte počítat s tím, že vaše rodina už nikdy nebude stejná.“ Slzy mi tekly po tvářích, když jsem šla domů tmavými ulicemi.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla své věci sbalené v krabicích přede dveřmi. Petr stál opodál a neodvážil se mi podívat do očí. „Maminka říkala… že už to takhle dál nejde,“ zamumlal. „Promiň.“ V tu chvíli jsem pochopila, že jsem opravdu sama.

Přestěhovala jsem se k tetě do Bystrce. Bylo to daleko od všeho známého, ale aspoň tam byl klid. Teta mě objala a řekla: „Neboj se, zvládneme to spolu.“ Začala jsem chodit na kontroly do nemocnice sama. Každý ultrazvuk byl pro mě malým vítězstvím.

Porod byl těžký a malý Honzík musel hned na sál. Seděla jsem sama v čekárně dětské kardiochirurgie a modlila se za jeho život. Petr ani paní Novotná nepřišli. Prý měli „své důvody“.

Po týdnu mi zavolali z nemocnice: „Paní Nováková, Honzík je stabilizovaný.“ Rozbrečela jsem se štěstím i úlevou. Když jsem ho poprvé držela v náručí, věděla jsem, že všechno stálo za to.

Dnes je Honzíkovi pět let. Má jizvu na hrudi a musí brát léky, ale je to nejveselejší kluk na světě. Petr se nikdy neozval. Paní Novotná poslala jednou dopis s omluvou, ale už bylo pozdě.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč jsou lidé schopní takové krutosti právě ve chvílích, kdy by měli stát při sobě? A co bych udělala jinak, kdybych věděla, co mě čeká? Co byste udělali vy?