Když dobrota škodí: Příběh o šesti srdcích, která zapomněla na sebe

„Aleno, kdy už konečně řekneš ne?“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni myla nádobí po další rodinné oslavě. Maminka stála ve dveřích, ruce v bok, oči plné starostí. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit a rozbrečet se. Ale místo toho jsem se jen usmála a řekla: „To je v pohodě, mami, já to zvládnu.“

Taková jsem byla vždycky. Ta, co všechno zařídí, vyslechne, pomůže. Všichni mě měli rádi – nebo jsem si to aspoň myslela. Ale někde uvnitř mě to začalo bolet. Jako by mi někdo pomalu ukrajoval kousek po kousku ze srdce.

Bylo nás šest – já, moje sestra Jana, kamarádka Petra, kolega Tomáš, sousedka Hanka a můj bývalý přítel Martin. Každý z nás měl svůj příběh, ale spojovalo nás jedno: neuměli jsme říct ne. A tak jsme se stali partou těch „hodných“, kteří vždycky všechno zařídí, vyslechnou, půjčí peníze, pohlídají děti, napíšou úkoly, přivezou na letiště nebo zachrání vztah.

Jednoho večera jsme seděli u Petry doma. Byla únava cítit ve vzduchu jako těžký parfém. Jana si masírovala spánky a povzdechla: „Dneska jsem zase zůstala v práci přesčas, protože kolegyně potřebovala odejít dřív. A šéf mi jen řekl: ‚Jsi zlatá, že to vezmeš za ni.‘ Ale ani nepoděkoval.“

Tomáš se zasmál hořce: „To mi povídej. Já minulý týden opravoval sousedovi auto do půlnoci a dneska mě ani nepozdravil.“

Petra se rozplakala: „Já už nemůžu. Všichni mě berou jako samozřejmost. Doma i v práci.“

Chvíli bylo ticho. Pak Hanka tiše dodala: „Myslíte, že jsme hloupí?“

Martin, který většinou mlčel, tentokrát promluvil: „Nejsme hloupí. Jen jsme zapomněli na sebe.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že každý z nás je na pokraji sil. Že naše dobrota není oceněná, ale zneužívaná. Že místo vděku sklízíme jen další požadavky.

Začalo to být vidět i doma. Můj manžel Pavel mi jednou řekl: „Aleno, kdy jsi naposledy udělala něco jen pro sebe? Pořád někomu pomáháš, ale na nás už nemáš čas.“

Zamrazilo mě to. Vždyť já přece všechno dělám pro rodinu! Ale když jsem se podívala do Pavlových očí, viděla jsem smutek a samotu.

Začali jsme se s přáteli scházet častěji a povídat si o tom, co nás trápí. Každý měl svůj příběh:

Jana – vždycky ta spolehlivá sestra a dcera, která nikdy neodmítla žádnou prosbu rodičů. Ale uvnitř cítila vztek a bezmoc.

Petra – rozvedená matka dvou dětí, která se snažila být dokonalá máma i kamarádka. Ale večer plakala do polštáře vyčerpáním.

Tomáš – svobodný třicátník, který pomáhal všem okolo, ale jeho vlastní život mu utíkal mezi prsty.

Hanka – sousedka v důchodu, která pohlídala každé dítě v ulici, ale její vlastní děti ji navštěvovaly jen z povinnosti.

Martin – můj bývalý přítel, který byl vždy ochotný vyslechnout a poradit, ale nikdy si nenašel čas na sebe.

Jednoho dne jsme si dali závazek: každý týden uděláme něco jen pro sebe a naučíme se říkat ne. Zpočátku to bylo těžké. Když mě kolegyně prosila o výměnu směny, srdce mi bušilo až v krku, když jsem řekla: „Promiň, tentokrát nemůžu.“ Čekala jsem výčitky nebo odmítnutí – ale nic se nestalo.

Jana poprvé odmítla jet s rodiči na chalupu a místo toho šla do kina s kamarádkou. Petra si objednala hlídání dětí a šla na masáž. Tomáš řekl sousedovi, že tentokrát auto opravovat nebude. Hanka si koupila knihu a celý den ji četla na balkoně. Martin začal chodit na keramiku.

Pomalu jsme se učili žít jinak. Bylo to jako by nám někdo sundal těžký batoh ze zad. Najednou jsme měli víc energie – nejen pro sebe, ale i pro ty opravdu blízké.

Ale ne všichni to přijali dobře. Někteří známí se urazili nebo přestali ozývat. Rodiče byli zklamaní, že Jana není pořád k dispozici. Sousedé Tomášovi vyčítali sobectví. Ale my jsme věděli své.

Jednou večer jsme seděli u mě doma a povídali si o tom všem.

„Myslíte,“ zeptala se Petra tiše, „že jsme teď horší lidé?“

Martin ji pohladil po ruce: „Nejsme horší. Jsme jen konečně sami sebou.“

A já jsem si uvědomila, že dobrota je krásná věc – ale jen pokud nezapomenu být dobrá i sama k sobě.

Dnes už vím, že říct ne není hřích. Že nemusím být pořád ta hodná holka pro všechny kolem. Že mám právo na svůj čas i své sny.

A tak se ptám vás ostatních: Kolikrát jste řekli ano jen proto, abyste nezklamali druhé? A kolikrát jste tím zklamali sami sebe?