Když jsem souhlasila přepsat bratrovo auto na sebe: Příběh o důvěře, rodině a dluzích

„Proč mi to děláš, Petře? Vždyť jsem ti jen chtěla pomoct!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v ruce drnčel dopis z exekutorského úřadu. Srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi hučelo. Byla jsem sama doma, v našem malém bytě na Jižním Městě, a slzy mi stékaly po tvářích. Všechno začalo tak nevinně – jen podpis, jen registrace auta na mé jméno. „Neboj se, ségra, je to jen formalita. Já to stejně budu platit, jen mám blbý bodíky a nechci riskovat další průšvih,“ přesvědčoval mě Petr před rokem v kuchyni u mámy. Seděli jsme u stolu, kde jsme jako děti hráli Člověče, nezlob se, a já mu věřila. Vždyť je to můj brácha.

Jenže teď mi přišel dopis, že mám zaplatit skoro třicet tisíc korun za pokuty a nezaplacené povinné ručení. Petr nezvedal telefon. Máma mi říkala, ať se nebojím, že to nějak vyřešíme. Táta mlčel a jen si zapálil další cigaretu na balkoně. „To je tvoje chyba, neměla jsi mu věřit,“ řekla mi sestra Jana, když jsem jí to mezi dveřmi vyprávěla. „Ty jsi vždycky byla ta hodná a teď na to doplatíš.“

Vzpomínám si na ten den, kdy Petr přišel s prosíkem. Měl v očích slzy a já cítila, že ho nemůžu odmítnout. „Prosím tě, ségra, fakt to potřebuju. Když to nebude na mě, nebudou mě tolik hlídat policajti. Já už fakt nechci další průser.“ Věděla jsem, že měl v minulosti problémy – párkrát ho chytli bez pásu, jednou dokonce jel bez technické. Ale vždycky z toho nějak vybruslil. „Dobře,“ řekla jsem tehdy tiše a podepsala papíry.

První měsíce bylo všechno v pořádku. Petr platil pojistku, auto bylo v pohodě. Jenže pak začal chodit pozdě domů, máma říkala, že má nějaké problémy v práci. Jednou večer mi volal: „Hele, ségra, potřebuju půjčit pět tisíc. Vrátím ti to hned po výplatě.“ Půjčila jsem mu je. Pak už se neozval.

A teď ten dopis od exekutora. „Paní Novotná, pokud nezaplatíte do 14 dnů částku 29 800 Kč, bude zahájeno exekuční řízení na váš majetek.“ Seděla jsem na posteli a třásly se mi ruce. Máma brečela do telefonu: „To přece nemůže být pravda! On by ti to neudělal!“ Ale udělal.

Rozhodla jsem se jet za Petrem domů do Kladna. Otevřela mi jeho přítelkyně Lucie. „Petr tu není,“ řekla bez zájmu a zavřela mi dveře před nosem. Volala jsem mu znovu a znovu – nic. Nakonec jsem napsala zprávu: „Petře, pokud se mi neozveš do zítřka, půjdu na policii.“ Za hodinu přišla odpověď: „Ségra promiň, mám toho moc. Vyřeším to.“ Ale nic se nestalo.

Doma jsme měli rodinnou poradu. Táta mlčel jako vždycky, máma brečela a Jana mě obviňovala: „To máš za to svoje věčný zachraňování! On tě vždycky jen využívá!“ Cítila jsem se sama proti všem – i proti sobě.

Začala jsem chodit po úřadech. Na magistrátu mi řekli: „Auto je psané na vás, vy nesete odpovědnost.“ U exekutora jsem prosila o splátkový kalendář. „To musíte řešit s tím, kdo dluh způsobil,“ řekl mi suše úředník. Ale Petr byl nedostupný.

Začala jsem prodávat věci z bytu – starou televizi po babičce, kolo z dětství i šperky po mamince. Každá koruna byla dobrá. Přestala jsem chodit s kamarádkami ven, styděla jsem se jim říct pravdu.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Ségra, fakt mě to mrzí. Já už nevím kudy kam. Mám dluhy všude…“ Křičela jsem na něj do telefonu: „A co já? Já teď přijdu o všechno! Ty jsi mě do toho zatáhl!“ On mlčel a pak zavěsil.

Začala jsem nenávidět každé zazvonění telefonu i každou poštu ve schránce. Máma mi nosila jídlo v krabičkách a snažila se mě utěšit: „On se vzpamatuje… vždyť jste sourozenci.“ Ale já už tomu nevěřila.

Jednoho dne přišel Petr osobně. Stál ve dveřích s očima plnýma slz: „Promiň… já fakt nevěděl, jak moc ti tím ublížím.“ Chtěla jsem ho obejmout i uhodit zároveň. „To už je pozdě,“ řekla jsem jen tiše.

Nakonec jsem dluh splatila sama – trvalo mi to skoro rok. Petr mi slíbil, že mi všechno vrátí. Dodnes nevrátil nic.

Dnes už bych nikdy nikomu auto na sebe nenapsala – ani vlastnímu bratrovi. Ale pořád si kladu otázku: Kde je hranice mezi tím být dobrým člověkem a být hlupákem? Co byste udělali vy na mém místě?