Když jsem souhlasila zaregistrovat bratrovo auto na své jméno: Příběh o důvěře, rodině a dluzích

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši! Už zase přišla upomínka na pokutu za parkování. Tentokrát je to už třetí za poslední měsíc!“ křičela jsem do telefonu a ruce se mi třásly vzteky i zoufalstvím. Bylo půl jedenácté večer, děti už spaly a já místo klidného večera seděla u kuchyňského stolu, obklopená obálkami s červenými pruhy.

Tomáš mlčel. Věděla jsem, že stojí někde v hospodě nebo na chodbě paneláku, kde chytá signál. „Lucko, já to zaplatím, fakt. Jen teď nemám… víš, jak to je. Ale neboj, všechno ti vrátím.“ Jeho hlas zněl unaveně a provinile.

Vzpomněla jsem si na ten den před půl rokem, kdy mě poprosil, abych mu pomohla. „Lucko, prosím tě, nemůžu si auto napsat na sebe, mám exekuci. Ale potřebuju ho do práce. Jen na chvíli, než se to vyřeší.“ Tehdy jsem neváhala. Tomáš byl vždycky ten mladší brácha, kterého jsem chránila před světem. Rodiče už dávno rezignovali na jeho průšvihy a já byla ta jediná, kdo mu ještě věřil.

Jenže teď jsem byla já ta, kdo dostával upomínky, výzvy k úhradě a dokonce i předvolání k soudu kvůli nezaplaceným pokutám a poplatkům. Manžel Petr už toho měl dost. „Lucko, tohle není normální! Kvůli tvému bratrovi máme problémy my všichni. Co když nám kvůli tomu zablokují účet? Co když přijde exekutor? Myslíš na děti?“ Jeho slova mě bolela, protože měl pravdu.

Jednou večer jsme seděli s Petrem v obýváku a on mi položil ruku na rameno. „Musíš si vybrat, Lucko. Buď budeš pořád zachraňovat Tomáše, nebo začneš chránit naši rodinu.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Jak mám vybrat mezi bratrem a vlastní rodinou?

Další den jsem se rozhodla Tomášovi říct, že auto musí přepsat na někoho jiného nebo ho prodat. Sešli jsme se v malé kavárně na náměstí v našem městě. Seděl tam už s pivem před sebou a nervózně si pohrával s klíčky od auta.

„Tomáši, už to dál nejde. Ty pokuty chodí na mě, hrozí mi exekuce. Musíš to auto přepsat nebo prodat.“

Podíval se na mě s očima plnýma výčitek i strachu. „Lucko, vždyť víš, že bez auta nemůžu do práce. Jestli ho prodám, vyhodí mě. A jestli to přepíšu na někoho jiného… kdo by mi takhle pomohl? Jen ty jsi mi zůstala.“

V tu chvíli jsem cítila směs lítosti i vzteku. „A co já? Kdo pomůže mně? Víš vůbec, do čeho jsi mě zatáhl?“

Tomáš sklopil hlavu. „Promiň… já vím, že jsem tě zklamal.“

Cestou domů jsem brečela v autě jako malá holka. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše dětství – jak jsme spolu stavěli bunkry v lese za domem, jak jsem ho bránila před kluky ze sousedství… A teď? Teď jsem byla ta zlá sestra, která ho chce připravit o poslední šanci.

Doma mě čekala další hádka s Petrem. „Měla bys být ráznější! Takhle tě bude Tomáš využívat pořád.“ Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Rodina je přece rodina… Nebo ne?

Začala jsem si všímat i toho, jak se změnila atmosféra doma. Děti slyšely naše hádky a malý Honzík se mě jednou zeptal: „Mami, proč jsi smutná? Kvůli strejdovi?“ V tu chvíli mi došlo, jak moc tahle situace ovlivňuje všechny kolem mě.

Jednoho dne přišel dopis z úřadu – předvolání k soudu kvůli nezaplacené pokutě za Tomášovo parkování v Praze. To už byla poslední kapka. Zavolala jsem Tomášovi a řekla mu, že pokud okamžitě nezařídí přepis auta nebo nezaplatí všechny dluhy, půjdu s tím na policii.

„To bys mi udělala?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Protože už nejde jen o tebe.“

Následující týdny byly plné napětí a ticha mezi námi sourozenci. Tomáš nakonec auto prodal jednomu známému a slíbil mi, že všechny dluhy splatí. Něco už zaplatil, ale část stále visí nade mnou jako stín.

Dnes už vím, že hranice mezi pomocí a naivitou je tenká jako papír. Stále si kladu otázku: Kde končí rodinná soudržnost a začíná vlastní sebeúcta? Udělala bych to znovu? Nebo bych měla být tvrdší hned od začátku?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat vlastní klid kvůli rodině – nebo je někdy lepší říct dost?