Když láska bolí: Příběh o boji za vlastní hodnotu

„Ivano, kde jsi byla? Říkal jsem ti, že máš být doma v šest!“ Danielův hlas se rozléhal malým bytem na Jižním Městě, když jsem vešla do předsíně. Ztuhla jsem s klíči v ruce, srdce mi bušilo až v krku. „Byla jsem u mamky, říkala jsem ti to,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu už jsem věděla, že tohle bude další večer plný napětí.

Daniel nebyl vždycky takový. Když jsme se poznali na vysoké škole v Praze, byl okouzlující, pozorný a uměl mě rozesmát. Ale jakmile jsme spolu začali bydlet, všechno se změnilo. Najednou mu vadilo, když jsem šla s kamarádkami na kafe, když jsem si koupila nové šaty nebo když jsem se zdržela v práci. Každý můj krok chtěl mít pod kontrolou.

„Mamka tě zase napouští proti mně, co?“ vyštěkl a já ucítila známý tlak v žaludku. „Ne, jen mi dala zbytek bábovky a povídaly jsme si,“ snažila jsem se zachovat klid. Věděla jsem, že jakýkoliv odpor znamená hádku. Daniel měl zvláštní dar obrátit všechno proti mně.

Začalo to nenápadně. „Proč si dáváš tolik make-upu? Komu se chceš líbit?“ ptal se mě jednou ráno. „Jen chci vypadat hezky,“ odpověděla jsem tehdy ještě s úsměvem. Ale jeho pohled byl ledový. „Mně se líbíš přirozená.“ Od té doby jsem si make-up dávala jen v práci a doma ho rychle smývala.

Moje kamarádka Petra si všimla, že se něco děje. „Ivano, jsi poslední dobou nějaká jiná. Nechceš si o tom promluvit?“ ptala se mě jednou na lavičce v Riegrových sadech. „Všechno je v pohodě,“ zalhala jsem jí a rychle změnila téma. Styděla jsem se přiznat, že muž, kterého miluju, mě dusí.

Jednou večer přišel Daniel domů rozčílený z práce. „Proč není večeře hotová? Co jsi celý den dělala?“ křičel na mě před otevřeným oknem, takže sousedé určitě slyšeli každé slovo. „Měla jsem přesčasy, nestihla jsem to,“ omlouvala jsem se. V očích měl vztek a já poprvé pocítila opravdový strach.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit ven, nebrala telefony od kamarádek a rodiny. Daniel byl spokojený – měl mě jen pro sebe. Ale uvnitř mě něco umíralo. Každý den jsem si opakovala: „Tohle není láska.“

Jednoho dne mi volala mamka: „Ivanko, přijď na oběd. Už tě dlouho nevidím.“ Nechtěla jsem jít, bála jsem se Danielovy reakce, ale nakonec jsem souhlasila. U stolu jsme seděly mlčky, až mamka najednou řekla: „Holčičko, ty nejsi šťastná. Co ti ten Daniel dělá?“ Rozplakala jsem se jí do dlaní a všechno jí řekla.

Mamka mě objala a řekla: „Musíš odejít. Tohle není život.“

Cestou domů mi hlavou vířily její slova. Měla pravdu – byla jsem stínem sama sebe. Ale kde vzít odvahu odejít? Daniel byl žárlivý, majetnický a uměl být i zlý. Přesto ve mně začal klíčit vzdor.

Další hádka přišla brzy. „Jsi neschopná! Kdybys nebyla tak hloupá, mohl bych mít lepší život!“ křičel Daniel a já poprvé neuhnula pohledem. „A proč s tebou tedy ještě jsem?“ zeptala jsem se tiše.

Zarazil se a chvíli bylo ticho. Pak odešel do ložnice a práskl dveřmi.

Ten večer jsem poprvé spala na gauči v obýváku. Celou noc jsem přemýšlela o tom, co mi mamka řekla. Ráno jsem sbalila pár věcí do batohu a napsala Petře zprávu: „Můžu u tebe pár dní přespat?“ Okamžitě odepsala: „Jasně! Přijeď kdykoliv.“

Když Daniel přišel domů a našel prázdný byt, volal mi snad stokrát. Nezvedla jsem to. Bylo mi zle od žaludku, ale zároveň se mi ulevilo.

U Petry jsem poprvé po dlouhé době klidně spala. Ráno jsme spolu snídaly a ona mi řekla: „Jsem na tebe pyšná.“

Nebylo to jednoduché – Daniel mě ještě týdny uháněl zprávami a voláním, dokonce čekal před prací. Ale já už byla rozhodnutá. Začala jsem chodit na terapii a pomalu znovu nacházela samu sebe.

Dnes už vím, že láska není o kontrole ani o strachu. Je o respektu a svobodě být sám sebou.

Někdy večer sedím u okna svého nového bytu a přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije stejný příběh jako já? Proč je tak těžké říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?